v neděli podvečer do zahradní restaurace, to má své výhody.

Pokud tam přijdete se společností, musíte se jí chca – nechca (většinou spíš chca) věnovat. Ale pokud je člověk sám, všimne si třeba:

– party tetovaných mladíků, kteří mají na stole přívěsný motor z lodi (podotýkám, že jde o restauraci u vody) a každou chvilku někdo z nich vstane a začne ostatním vyhrožovat, ti ho uchlácholí, dotyčný si sedne, za pár minut vypění další

– dámy, co když si sedne a předkloní se, tak jí džíny končí v půli hyždí, zatímco tanga někde na ledvinách

– trojice manželských párů, dámy rozpliznuté po lavičce širší než delší, a vykládají si o tom hrozném zážitku, jak loni šlapali dvě a půl hodiny na kolách do kopce a pak dvacet minut sjížděli za usilovného brždění

– chlapečka závisláka, co běhá kolem s lahví v ruce (zatím jen limonády) a přihýbá si každých deset vteřin (ten tedy začíná brzo)

– pána, co projel kolem na nesmírně mrňavém motocyklu a připomněl mi obrázek tatínka na kole, až na to, že poměr velikosti muže a dopravního prostředku byl ještě výraznější

(nakreslil pan Sempé v Mikulášových patáliích)

– a dalších…

No, připouštím, že já můžu taky někomu připadat jako pěkný exot :-* a radši svůj vzhled ani popisovat nebudu.

Prostě jsem se po obědě vyrazil trochu projet a vrátil se o půl osmé. (Ale v hospodě jsem byl jen jednou, viz výše). Hodinku jsem si poležel na betonové koruně hráze rybníka na pomezí lesů a polí. Brabence jsem setřásal, jen když se zahryzli nebo mířili pod oděv do citlivých míst. Pár cyklistů i pěšáků mě minulo, zřejmě se zklamáním, že nejlepší místo je obsazeno. Výrazně mě vyrušil jen jeden setr, který mě přišel přátelsky očuchat a nedbal výkřiků svého pána "nech to, je to fuj" a "koukej to vyplivnout".

Pak jsem ještě potkal cyklisty – starší pár, kteří jeli evodentně "natěžko", což spočívalo v tom, že pán měl vpředu i vzadu velké brašny, paní je měla jen vzadu a před řidítky košík s pejskem.

Jel jsem hrozně rychle, protože jsem zajel na stezce vinoucí se okolo labištěte jednu masařku za letu (nekecám!), asi tři bělásky (vzpioněl jsem si na verš "zástupce pro týl/šlápl na běláska"), jednoho holuba (teda málem) a nakonec jsem ještě skoro šlápnul na srnu (to ale nebylo vlivem rychlosti, ale naopak pomalosti, alébrž jsem sešel z cesty pravé a musel se potupně pěšky prodírat houštím).

Berka zatím doma přerovnala skalku a libovala si, jak ty kameny byly hrozně těžké, jak k tomu měla migrénu a chodila mezi stěhováním šutrů zvracet a jak jí to hrozně bavilo. Já jsem dal k lepšímu, jak mě posledních dvacetpět kilometrů šíleně bolelo pravé koleno a jak jsem si to úžasně užil.

Prostě neděle jak vymalovaná, v domácnosti masochistů.