Život je peklo, když si na vás zasedne hlodavec.

Nejdříve je nutno popsat bojiště: dům zvící nudle, o délce asi 28 metrů, z toho polovina obytná, postavená v roce 1902. Druhá polovina je z roku 1930; hospodář se ekonomicky vzmohl, postavil proto chlívy a stodolu asi o 10 centimetrů vyšší. Tím zajistil snadný prostup hlodavců z druhé části do první bez obavy z klimatických vlivů.

V druhé části chováme místo krav auto, místo žebřiňáku hoblovku a cirkulárku. Na půdu jsme kdysi věšeli prádlo. Teď je prázná a obsahuje jen jeden větší předmět – žebřík. Ten je přistaven ke zdi, oddělující obytnou a neobytnou část, za ní má pokoj Mladší.

Žebřík tam není samoúčelně; šplháním se dostanu k drobnému otvoru do zdi těsně pod střechou. To je moje loviště. Dírou může troufalá nebo hlady zoufalá myš proniknout do mezery mezi taškami, izolací a vnitřním obkladem z palubek. Mohl bych ji zazdít. Já bych ale přišel  o loviště, myši by nepřišly o šanci; střecha samozřejmě na zeď nepřiléhá myšotěsně.

Odlovný cyklus začíná tak, že jednoho večera někdo zaslechne chroustání nebo rychlé drobné krůčky nad hlavou. O život se nikdo neděsí, rodina je edukována, že myš není dravec. Protože je mi to obvykle sděleno v posteli, nelze čekat bleskurychlou a hlavně ne pozitivní reakci.

Následuje fáze ukecávací. Střídavě tvrdím, že myš neslyším a určitě se odstěhovala, a že vyrazím na lov, jak jen to půjde. Jsem prostě založen ekologicky a pacifisticky a rád bych s myší vyjednával.

Pak přijde fáze vyhrožovací. Mladší tvrdí, že se kvůli hryzání zanedbala přípravu do školy a přinesla proto tu čtyřku z matematiky. Berka vyhrožuje, že s myší pod jednou střechou žít nebude. To zní sice slibně, ale nakonec to stejně odnese ta němá tvář. Fáze končí tím, že mě myš o půl třetí v noci kousne do ucha a prchne mezi palubky.

Poslední stadium je hororové. Vnikám do ledničky a probírám poživatiny. Nalezenou lovnou surovinu rozdělím na dvě části, odpovídající poměru hmotnosti mě a myši. Svou větší polovinu (pardon, já vím, že to je špatně) senzoricky testuji, zda je vhodná k lovu (tím chci říct, že ji sežeru). S částí určenou k lovu odcházím a lezu na žebřík.

Vyndám pastičku, kde jsou nepatrné zbytku posledního úlovku. (Myši jsou pěkní kanibalové, kouskem vlastní babičky nepohrdnou.) Instaluji surovinu a natahuji pastičku, která vyniká tím, že má velmi lehký chod. Díky tomu mám skoro vždy úspěch, i když musím natahovat několikrát a ovazovat vlastní prsty. Vkládám na loviště a odcházím.

Co se děje pak, nechci vědět. Od jisté doby mám k pasti přivázán provázek se závažím; špatně chycená myš má sílu lva nebo aspoň lvíčátka a několikrát už zařízení odvlekla na druhou stranu zdi. Při výměně izolace v pokoji Mladší se pak na mě vysypalo několik pastiček, naštěstí sklaplých a bez obyvatel.

Už zase hryže. Možná se tentokrát vymluvím na to, že je to chráněný rejsek.