ale hodně zážitků v cestopisu v kostce.

"jsou věci, které nemůžeš prožít sám…" říká blogerka Maya. Svatá pravda. A já na to: jsou věci, které si nejlépe prožiješ sám.

Na začátku byl nápad, jet se podívat na řeku Bóbr, o jejímž sjetí jsem kdysi uvažoval. Realizace byla rychlá: v pondělí jsem zakoupil sedlové brašny, v úterý oznámil úmysl doma a ve středu vyrazil.

Bóbr je levostranný přítok Odry těsně před jejím ústím do Nisy. Jako pravý cíl cesty jsem ho ale uvést nemohl. Podrobnosti viz předchozí článek.

1.den (středa)

Start je po osmé hodině v Liberci. Vyrážím přes po silnici přes Kančí vrch do Frýdlantu. Při závěrečném sjezdu do města mě něco hrozně seká do tváří a očí, ani brýle moc nepomáhají – usuzuji na popílek z blízkých německých elektráren (žádný hmyz nemůže mít tak ostré hrany), na ulicích je ale čisto. Kemp se nalézá v zámeckém parku, recepce zavřená, hospoda v novorenesančním altánku. Hospodský střídavě obsluhuje nečetné hosty a hraje na kytaru, zejména táhlé cikánské písně. V hospodě sedí paní a má vpředu výraznou oblinu. Snažím se uhodnout, jestli to jsou prsa nebo břicho. Byla to prsa.

27,5 km, průměr 19 km/hod., maximum 52,5 km/hod.

2. den (čtvrtek)

Spím pod mohutnou vrbou a vyrážím brzy ráno. Po cestě je pekařství, kde chutně posnídám čerstvé pečivo. Jedu na Řásnici. Po silnici běží ovce a dělá "mééé" místo "bééé", kráva jedna. Těsně před hranicí v Srbské je mrtvé město z ohavných baráčků, ve kterých se ještě nedávno čile obchodovalo s pašovaným zbožím.

Hned za hranicí je Lešna, překvapivě pěkné městečko s vlastním gymnáziem, na plné obrátky běžící textilkou a semafory na křižovatkách.V kontoru dostanu 93 zlotých za 700 Kč a naproti v informačním středisku zadarmo mapu, jen musím napsat jméno a národnost. Podle mapy usuzuji, že jet kolem řeky Bóbr se moc nedá, ale podél rovnoběžné řeky Kwisa je krásná a dlouhá cyklostezka. Jedu po ní, stezka je značená po vedlejších silnicích, klidná a bez aut. Městu Lubaň se vtipně vyhýbá, v dalším městě Nowogrodziec si dám u kostela pauzu a dorazím zbytky snídaně. U benzínky ještě kupuji vodu, protože teploty přes den přesahují 30 stupňů.

Všude pobíhá spousta psů, kteří se motají i po silnicích, a to i hlavních. Složení přejetin je ale podobné jako v tuzemsku – kočky, ježci, sem tam něco vzácnějšího. Psi jsou asi ostražitější.

Cesta jde dál kolem řeky, borovými lesy. Protože vidím koupající se Poláky, pod jedním jezem do ní vlezu také, i když je hladina poněkud zpěněná. Pak cesta několikrát protne vojenský prostor s různými výhružnými tabulemi – nedbám. Horší je to, že v těchto úsecích není asfalt a místy je hluboký písek.

Další město na řece se jmenuje Žagaň. Přemýšlím, jestli paní kněžna z Babičky nebyla náhodou Žagaňská. Zastavuji hned v prvním obchodě s potravinami a dožaduji se vody a nějakých sušenek. Šok je, že prodavačky mluví česky (jsem už možná 70 km od hranic). Říká, že studovala češtinu ve Wroclavi a Praze. No a teď prodává ve smíšeném zboží. Bohužel si s ní o tom nestačím popovídat, protože do krámu pořád někdo chodí a otravuje s nakupováním. Ptám se aspoň na nějaké místo, kde by se dalo vykoupat a přespat. Mapa jí evidentně nic neříká, maluje mi na list ze sešitu plánek, podle kterého pak asi nejméně hodinu marně bloudím po městě a okolí. Nakonec pokračuji dál po silnici na sever a obhlížím jezera, zakreslená v mapě – bohužel jsou ošklivá a špinavá.

Musím projet ještě asi tři vesnice, než nacházím hospodu. Už jsem mimo mapu, podle cedule je to Miodnica. Tady je něco jako bývalý motorest, který má nejlepší časy už za sebou. Mají jen lahváče, ale několik druhů. Vevnitř sedí asi čtyři chlapi a okamžitě mě zvou k sobě. Dva jsou stejně staří jako já. Jeden vnucuje jako komunikační jazyk ruštinu, druhý němčinu, ze které ale asi moc nepochytil (říká: "Ich arbeitete nach Hamburg"). Já zase vnucuji, že jim rozumím a snažím se do češtiny vkládat výrazy, které znám. Tak například neříkám kolo, ale rover, klad vyjadřuji slovem "Tak" a pokud něco chci, začínám větu "Prošže pana/pani". Pak přichází další, který tvrdí, že byl na roveru rekordmanem, moc mu ale není rozumět.

Každý, kdo přijde do hospody, podá všem přítomným (včetně mě) ruku. Zvláštní. Odpovídám "Češč." Spolusedící si stěžují na poměry, ale práci mají – pracují prý v kurníku. Gestikulací se ujišťuji, že se jedná o slepičárnu. Ten co prosazoval ruštinu, odchází, že musí od čtyř krmit. Paní hospodská mi věnuje nanuka, když prý jsem jel tak daleko v tom horku. Je výborný, zvášť v kombinaci s pivem Žubr.

Metodou řízených dotazů dociluji, že ten co byl v Německu (jmenuje se Hane nebo tak nějak) mi nabízí, že můžu přespat u něj na zahradě. Bydlí sice v šílené bytovce, za ní však má zahrádku se zeleninou. Kupuji ještě lahváče na cestu, takže si na zahradě ještě trochu popovídáme, a uléhám. Bohužel mezi mravence, když se v noci přesunu kus dál, ty potvory si mě stejně najdou. Je přece jen lépe spát někde, odkud vás nikdo nevyžene, zvlášť když je všude zákaz vstupu do lesa a hasiči jezdí jak zběsilí.

142 km, průměr 20,5 km/hod, max. 57,5 km/hod. Za celý den (i za celý pobyt v Polsku) jsem potkal jedinou dvojici, cestující podobně jako já.

3. den (pátek)

Hostitel přichází kolem sedmé na zahrádku sklízet a nabízí mi rajčata a okurky. Volá na sousedku, že mu na zahradě kempuje Čechoslovák. Vyrážím tedy zase kolem sedmé, čerstvě okousán od brabenců. Pokračuji ještě na sever – už jedu podél Bóbru, není tady ale žádný most. Asi ve třetí vesnici je konečně krám a navíc před ní zrovna chlapík prodává z dodávky čerstvé pečivo. Snídám koláč a koblihu, housku si nechávám na později.

První možnost odbočit na západ je ve městě Novogórod Bobrzaňski. Náměstí je spíš náves, jedinou atrakcí je stánek s podprsenkami. Je tu ale i trafika a paní má aspoň podrobnou automapu Polska. Podle ní vyrážím do města Lubsko, které je už o poznání větší a starobylé. Tady studuji tabuli s mapou okolí a rozhoduji se udělat odbočku na jihozápad přes vesnice Dlužek a Nowa Rola, za kterou by měla být dvě lesní jezírka a kemp. První jezírko je před vesnicí Prószow, asi 200 metrů vpravo od silnice a je to nádherný velký písák s čistou vodou. Koupu se nejprve úplně neoblečený, posléze úplně oblečený za účelem vyprání nebo aspoň odsolení svršků i spodků. Začíná se trochu zatahovat, takže nečekám na úplné uschnutí a pokračuji přes Prószow do slibovaného kempu u dalšího jezera. To je ale naopak velmi špinavé, smrduté a plné sinic. Na břehu je sice něco jako hospoda, ale zavřená. Vracím se na hlavní silnici k německým hranicím a za další vesnicí se právě tak stihnu schovat na autobusové zastávce před asi hodinovou, dost silnou přeháňkou. Odpočívám, baštím tatranky, studuji na automapě další trasu a seřizuji přehazovačku.

Dál vede široká a rovná silnice. Provoz nevelký, ale ten kdo jede, to kalí aspoň stodvacet. Souběžně se silnicí vede krásná cyklostezka, turistický provoz se ale omezuje na babky s roštím.

Na poslední pumpě před přechodem Zasieky kupuji vodu a a tři klobásky v plastu, je