Říkala mi maminka, když jsem měl sopla.

Dnes poněkud nechutné téma.

Za mého dětství se ofšem utřinosí technika redukovala na látkové kapesníky, tu a tam asi i nedostatkové. Pokrok se ale dostavil a volný trh přinesl kapesníky papírové. Ano, tržně nezajímavé utírání stále do jednoho kousku látky bylo třeba vytlačit jako neprogresívní. Vždyť i ta spotřeba pracího prášku, po kterém vy zíráte na tu bělost, je marketingově k ničemu. Zatímco jednorázové výrobky lze prodávat stále a stále a každý měsíc přijít s ještě úžasnější variantou, která dokáže něco, co předchozí variantě chybělo, třeba zadrží dvojnásobně víc hlenu. No fuj :-) ))

Papírovým kapesníkům jsem nezvykl. Nekupuji je a používám je výhradně ve zcela speciálních situacích, vylučujících jejich opakovaně použitelnou variantu. Poněkud mě drásá vize, že silnější fouk (mám silnější fouk) způsobí protržení substance a látka určená k odstranění místo lehkého spočinutí skončí na zcela nevhodných místech. Rovněž mám utkvělou představu, že penetrace tělních tekutin zachycovadlem je tak rychlá, že kapesníku je nutno se zbavit do dvou vteřin po použití, jinak obsah pronikne až do bodu uchopení. Látkový kapesník s lehkým svědomím zastrčím do kapsy, odložení navlhlé buničiny tamtéž způsobí, že kapsa se promění v bažinu. Ač nejsem extrémně pořádkumilovný, odhazování použitých šnuptychlů po ulicích, zastrkávání do šuplíků a podobně se mi příčí a vhodný odpadkový koš není vždy v dohledu. Prostě a jednoduše, ať žije len, přestože se k jeho výrobě používá trdlo!

Takže se suchou papírovinou jsem se vyrovnal jednou provždy. Dnes jsme ale utrpěl kulturní šok, přijda do styku s mokrými ubrousky. Byl jsem vyzván k otevření jednoho balení, které jsem chutě citlivě rozerval. Ale to jsem neměl dělat! Do balení mokrých ubrousků zeje speciální antivysychací díra, kterou je nutno ubrousky tahat. Ano, jsem lopaťák, protože znám jen ty jednotlivě balené letecké a před použitím mokrého ubrousku dávám přednost skoku do nejbližšího rybníka!