a zítra mizím…

V pátek jsem ve čtvrt na osm večer odeslal poslední služební ímejl, v sobotu ráno začal unáhleně balit, v sobotu v poledne byl hotový a od té doby sedím na kufrech.

Tedy kecám, nemám kufry, nýbrž batoh. A stihnul jsem mezitím jedny slavnosti vína a málem jedny pivní slavosti, jednu welmi příjemnou koupel na Lopaťáku a jednu rekordní jízdu na trase Pirknperk – Babičkov (47 km za 1:42:30, což podle cyklokompjůtru obnášelo průměr 27,55 km/hod. Zajímavé je, že na kalkulačce to vychází malinko jinak, ale kompjůtr je kompjůtr…) Pravda, bylo to po příznivém svěžím západním větru, ale přece. Nejlepší chvilka ale byla, když jsem dojížděl k zavřeným závorám v městečku Smrkozámeček, a ony se samy přede mnou otevřely, aniž předtím projel vlak! Ani jsem netušil, že mám takové charisma na zabezpečovací systémy, budu to muset nějak rozumně využít :-)

Zpátky jsem se vezl autem, které tam dojelo za účelem usalašení Buflíka, anžto Buflík s námi nejede, anžto by musel dostat čip a to by přepadával na jednu stranu. Řídila Starší a já seděl na předním pravém sedadle a na křižovatkách cvičně stínově řadil levou rukou a blinkry přepínal pravou. A připadal si jako v autoškole, kde jsme první dvě hodiny seděli na bedně s přivařeným volantem, pedály a šaltpákami, jednou na podlaze a jednou pod volantem, a synchronizovali si ruce a nohy.

Máme vytištěné a připravené fšechny mapy, itineráře a průvodce, nastudované trasy a pamětihodnosti, víme vlastně prakticky fšechno, takže se jeví jako zbytečnost, vůbec někam jezdit.

Taky jsme vyndali na zahradu bundy a boty a foukali na ně impregnaci a sušili, protože očekáváme nevlídné počasí, fukeř a přeháňky 5x za den, tak proč tam my blbci vlastně jedeme?

Ale už je to rozhodnuté, v pondělí večer se svěříme nějakému zrzavému kapitánovi, co nás odveze k sobě domů, tedy do vlasti a my se po ní budeme potloukat a chytat dojmy jak bělásky, schovávat se pod pláštěnkami a stavět stany v atlantickém větru, brouzdat se ve vřesu a po čuchu hledat palírny.

Tak tu buďte hodní, ať jste kde jste, slibuju, že budu psát deníček a jestli se mi mezi vřesem, dolmeny a menhiry podaří najít počítač s Internetem, napíšu, jestli žiju…