dnes zadul podzimní silou.

Poprvé jsem nasadil zimní rukavice a nelitoval. Do fabriky jsem se musel prodrat proti proudění, pocházejícímu někde od Baltu nebo ještě dál, ze studených fjordů, obsahujícího tulení chlupy a velrybí chrchle. Touha pracovat je ale v pondělí ráno neodbytná, protože si člověk říká: když už jsem z té postele vylezl, tak ať to není nadarmo!

Výkon mi rušili bouchači, co vedlejší místnosti předělávají elektriku. Mlátili do zdí celý den, odpoledne začali cosi škrábat a v pozdním odpoledni přidali žertovný prvek – střídavé zapínání a vypínání elektřiny. Naštěstí jen světelného obvodu, jinak by to asi můj nejlepší přítel dlouho nevydržel. S postupujícím soumrakem jsem byl víc a víc odkázán na zdroj světla z monitoru. Ani jsem si nevšiml, že škrábání utichlo, aniž by se světlo na stropě rozsvítilo. Když jsem to zaznamenal, byli už bouchači někde na cestě domů. Následoval jsem jejich dobrého příkladu.

Cesta zpátky byla veselejší a stačil jsem i tomu vlčákovi, co vždycky hrozně řve a běží se mnou podle plotu a je na konci dřív než já. Raději bych s ním ale nikdy naostro nezávodil, ani po větru.

Vítr shodil pár poslednícj ořechů na cestičku k brance, zasypal trávník orvaným listím a hraje si s ním na Saharu. Esemeskou se mě ptá Starší, jestli už máme zimní gumy. Neví, že jak v pátek přijede, poženu ji do pneuservisu.

Vítr fouká, ale netrhá. Chladí, ale nemrazí. Cuchá, ale nepodráží nohy. Sviní chodníky, ale uklízí stromy. Brzdí i pohání. Je u nás zřejmě rád, nikdo ho moc nenutí roztáčet větráky. Tak jen ať si funí.