Omluvenka dvoudenní nepřítomnosti

Byl jsem nomimován, nebo jsem se nominoval, na cestu do ocelového srdce. Na cestu jsem obdržel jedno starší auto a dvě mladší kolegyně.
Abychom dorazili na desátou včas, bylo nutno vstávat třeskutě brzo (díky posunu času ale vlastně stejně jako minulý týden), vyrazit v šest a kvůli četným uzavírkám dodržovat postup "nikde nezastavujeme, máme zpoždění". Stejně nebylo kde, za Olomoucí nevědí co je to pumpa… Nakonec to ale na jednu malou pauzu vyšlo, ukryt za benzínovým stojanem jsem se převlékl za namažera (to byl původně překlep, ale moc se mi líbí) a konečná dohledávka místa konání podle plánku se taky povedla.
Maratón řečníků završila jedna dáma, co vypadala, že se u toho každou chvíli usedavě rozpláče, ale vydržela to a my s ní. Mezitím už bylo skoro šest, rozebrali jsme zbylé chlebíčky a vyrazili směr ubytování, což se neobešlo bez projetí několika nádraží, která jsme původně vůbec neměli projet. Trefili jsme díky znalosti panoramatu.
V Porubě už nás čekala spřízněná téměř domorodá dáma, od které jsme měli slíbenou exkurzi v největší ostravské večerní atrakci, Stodolní ulici. Ukázalo se, že dotyčná je tam rovněž skoro poprvé v životě, což ale nebylo na závadu – ty hospody a chlapíci čmoudící dřevěným uhlím pod klobásami, to nešlo přehlédnout ani přečuchnout. Přesvědčil jsem se, že dát si Guinesse na kontinentu je asi blbost, jeden tatarák udělá radost hromadě lidí, zasednout někomu stoličku znamená, že se ho půl večera nezbavíte a když je barový pult solidní konstrikce, mohou na něm klidně tančit i čtyři mladé dámy. Prostě samé poučné, pro život důležité poznatky.
Dopoledne jsme z řečí zjistili, že přednášející se tužili poblíž daleko více a déle, což ale na jejich výkonu neubralo. Nenechali jsme se zahanbit a jejich řeči vydrželi, místy si i zapsali.
Hlásím, že megabidet jsem nenalezl, ač vybaven přístrojem určeným k sejmutí a následné prezentaci končetin na Internetu. Dost práce mi dalo najít vozidlo pro zpáteční cestu, anžto centrum město je pokryto tabulkami o vyhrazením parkování na každém metru. Kde není tabulka, jsou na vozovce nesmyslné čmáranice v nepochopitelných barevných odstínech. Tak snad příště.

Dodatek: nikdo mě neumazal od mouru ani jsem žádnou nechytil kahanem, tak zas někdy určitě přijedu…