Někdo sází, někdo plení

Na sázení je u nás Berka, na plenění já. Většinou tak činím jen ústy (v mém případě je přesnější říct hubou), když rejsním, že zasadit stříbrný smrk dvacet centimetrů od základů je blbost, ale škůdci zpravidla vykonají své a vytáhnout ten suchý klacek ze země už pak stejně není práce pro chlapa.

Někdy ale nepopichuji dost, hlavně pokud se jedná o vzdálenější kouty zahrady, kam zabloudím jen několikrát ročně se sekačkou a buzolou. Tak tomu bylo i u tří jabloní, zasazených kdysi asi 80 cm od plotu, rostoucích si zcela umanutě fšemi směry a ne hezky kultivovaně, kultivarově, do stěny. Stěna se přece dělá z cihel, ne ze znásilněné přírody, takže to nějak nevyšlo. Vypustit na pláně kolem Pirknperku toliqlků, co jich bylo na těch třech zrůdičkách, musel bych chodit bych s kulovnicí i těch třicet metrů do nejbližší hospody.

Úkol zlikvidovat mrzáčky, metastázující do míst, kde neměli co dělat, jsem tedy přijal celkem s radostí, i když byl naplánován na nedělní odpoledne, kdy slušný občan leží na kanapi s Bleskem na břiše a neslušný občan někde šmejdí po kraji. Ale co bych neudělal, abych doma dokázal svou mužnost, že.

Jabloňové dřevo je přece jen křehké, takže stačilo ořezat větve, párkrát kopnout, přeseknout jeden dva kořeny, zbytek vyvrátit a jít se naparovat splněním úkolu. Sám jsem se zalekl, jak jsem schopný ničitel.

Bylo mi proto dále uloženo odstranit z veřejného prostranství dvě jakési kdouloně či co, vzrůstu nepatrného, houževnatosti však značné. Ač se jedná o prostor mezi chodníkem a silnicí a tudíž obecný, zapleveluje ho Berka čas od času různými rostlinami, ke kterým pak cítí právo vlastnické a tudíž i likvidační. Většinou jde o růže a drobnější rostliny, teď se ale jednalo o dva keře, zocelené občasným prořezáváním a pevně zakotvené mezi obrubníkem a dlaždicemi.

Chvíli jsem řezal, chvíli kopal a chvíli nadával. Pro sebe, samozřejmě, přece nebudu na ulici za vola. Sousedi se trousili kolem a trousili moudra, cosi o pokladech, dynamitu a a že u grogu by bylo líp. Tahal jsem zpod kořenů další a další zbytky dlaždic a cihel a do každé trochu rýpnul. Byl to ale všechno jen ryzí beton.

Když už jsem měl obavu, že brzy narazím na kabel veřejného osvětlení, začaly se kořeny trochu otřásat. Skočil jsem na ten chuchvalec, že ho už vylomím, ale fungoval jako trampolína a mohl jsem si hned vyzkoušet, jak se vstává ze silnice bez pomoci rukou.

Už byla tma a zima, když jsem naložil tu hlavu Gorgony Medúzy na kolečko a drandil na ten zasloužený grog.