škrábeme ho na břiše.

Každý rok touhle dobou (to prý je hezký film) se u nás objeví nějaké individuum, někdy i dvě, hovořící jakýmsi nesrozumitelným jazykem, a dožaduje se, abybom mu sdělili všechno o sobě, o nás, někdy i o vás… Vzhledem k tomu, že i já byl v pozici takového individua v cizí fabrice, obklopen nesrozumitelně blábolícími domorodci, snažím se být nápomocen tomu, aby se přidělený mlamoj cítil jako doma. Tedy až do fáze škrábání na břiše to většinou nedojde, ale aspoň mu ukážeme fabriku a pokud se do toho napletou ještě nějaké volné dny, snažíme se mu naši krajinu znechutit tím, že ho po ní vláčíme sem a tam.

Tentokrát se tedy napletlo osvobození a já vyfasoval stážistu na volný den k utahání a na další pracovní den k nakrmení. Tedy informacemi, ofšem. Protože jeho vlast je lautr rovina, asi ho vyvezeme do Poštolčích hor a ať se hoch snaží. Návrat do Kvínskáslu je podmíněn tím, že to ušlape. Za odměnu dostane oběd a když se bude loudat, i svačinu.

Přepnul jsem si mobil na režim "hlučné prostředí" a slečna Slůňa mě sjela, že nejsem v žádném hlučném prostředí a jaxem to myslel a jestli si to nemá brát osobně. Je sice pravda, že pro odborářskou konferenci jsem zvolil režim "tiché prostředí", což by teoreticky mělo být špatně, ale je zas blbé, když vám přijde esemeska uprostřed diskuse o platech v příštím roce. No a nakonec, když byla v poledna ta zkouška sirén, to bych tichou esemsku určitě přeslechnul a mohl být průšvih hnedka!

A aby toho nebylo dost, potkal jsem dnes jednu dámu, která se jmenuje Miromila. Lotyš se naštestí jmenuje jednoduše Juris, to se dá zapamatovat líp.