Stydím se na to vzpomenout, natož o tom psát.

Kdy se vodák takzvaně cvakne neboli udělá, není to nic k chlubení, ale stává se to. Když mu přitom uplave pádlo, je to hanba. Když ale uplavou všechna pádla z lodi, je to horší než když manažroutovi vypadne ze saka Hugo Boss účtenka za solvinu.

Nepravidelně, leč tradičně se s Kapitánem a tím, koho ještě k tomu hazardu přemluvíme, vydáváme na Zuřivou Poštolku. Jeden jarní víkend vždycky elektrárna na Pustinách otevře vrata a pustí pár kubíků za vteřinu navíc, aby se dal projet i ten nejhezčí a nejtežší úsek. Choti se odmítly podílet na takovém hazardu (mají svoje zkušenosti, Ája jednou málem rozvibrovala most na slinici první třídy kousek před cílem), ale pro akci se podařilo získat naši Starší a Kapitánovu Mladší, co je malinko starší než Starší. Je to jasné, že?

Nebylo to úplně zadarmo – dáma na takovou akci nemůže vyrazit okoukaná. Stálo to tedy patnáct stovek za novou vestičku, plovací, ale rozhodně nebyla na škodu…

Po dvouleté pauze jsme tedy v sobotu vyrazili do vesnice Pokoř. Netvrdím, že jsme jeli pokořit řeku; to jsou nesmyslné žvásty, že někdo pokořil něco, co tu bylo tisíce, milióny let před námi a snad ještě nejméně tak dlouho bude.

Už začátek byl neradostný – klopýtali jsme objižďkami a ucpanými městy, dojeli na místo o hodinu později a pak dlouze hledali místečko k zaparkování. Po spuštění na vodu jsme se dostali do čehosi podobného Jižní spojce v pátek kolem čtvrté. Gumoví vodáci ucpávali koryto, rozvalovali se na měchuřinách, pádlem nehrábli a místa na předjetí bylo poskrovnu. Když už jsme se mezi nafouklíky prokličkovali, přišel jez, který zkušený vodák musí nejprve obhlédnout a pak teprve se skřípěním zubů a lodního dna sjet. Bublináři si s tím hlavu ovšem nedělali, jeli všechno z chodu a v deblu i multiblu a nezdržovali se vylézáním a rekognoskací. Zatímco laminátka zajede na konci jezu pod vodu jak topédo, ta hnusná slizská věc se zlomí a háček je v suchu! Takže jsme museli stále předjíždět už předjeté a poslouchat, že to nějak moc žereme!

Na březích bylo plno. Tradičně hlavně na srubech jezu Tušilana, kam maminky vytlačily kočárky s kojenci a žíznivě vyhlížely po krvi. Dokonce i krávy opustily pastviny, seřadily se u elektrických ohradníků a zíraly na proplouvající magory. Na Kapitána v buřince pokřikovali "hele, kněz a krásná blondýna" a podobně, na nás si zřejmě netroufli :-)

Všechno by bylo v klidu, až po most v Profousové. Dali jsme si tam dobrou klobásku a pivo a zaslechli jednu posádku zoufající si nad prasklým pádlem a že to asi dál nepůjde. Nabídli jsme zápůjčku (vozím jedno náhradní většinou sebou), mobilně se prozvonili a domluvili cílové zpětné předání.

První peřejky do jezu v Řiticích byly celkem v pohodě. Elektrárna už ale pustila turbínu, takže pod jezem vody výrazně ubylo, nafukovadel zato přibylo. Hned o sto metrů dál jsme se řekou seznámili důvěrněji; dojeli jsme soulodí nabubřelin, neuviděli díky tomu šutry pod hladinou – a už jsme si prohlíželi břehy zespodu. Celkem blízko kraje řeky, pochytali jsme všechno, vylili vodu a pokračovali. O pár set metrů se do podobné situace a se stejným výsledkem dostal Kapitán se svou Mladší; když jsme je míjeli, měli už vylito.

Pak zase pár set metrů tím nejhezčím úsekem a bylo to tu znova; před námi matrace plná individuí, kterým už bylo skoro jedno, kam a proč plují. Bouchli jsme do nich, bouchli jsme do šutru a bouchli sebou do vody. Tentokát uprostřed řeky a dostat se ke břehu bylo něco jako canyoning kombinovaný s ragby. Loď i konev jsme vytáhli, obě pádla a zadní sedačka si to ovšem už tou dobou poklidně mířily k Hamburku na vlastní pěst.

Kapitán čekal kousek níž, u stromu napříč tokem, bohužel na druhé straně. Musel projít několik chatových zahrádek (v jedné byli evidentně rádi za návštěvu a nabídli mu víno, revanšoval se rumem), aby se dostal k lávce, kde jsem mu předal klíč od našeho auta, čekajícího ještě pár kilometrů níž, a pak už jsme čekali my.

Konec už byl v pohodě, pokořeně jsme se vrátili do Pokoře, na tábořišti Vochcánka si vyzvedli jediné pádlo, zachráněné díky šikovnějším rukám, a frčeli si opéct buřty u Kapitánových na zahradě.

Příště pojedeme něco klidnějšího, třeba Lopatovický kanál…padlo.jpg