je někdy ten opačný

Dost často se mi stává, že mířím opačným směrem než všichni, než většina ostatních. Má to svoje výhody. Cesta je volná, nedá se sice předjíždět, ale není koho. V pátek odpoledne mířím k Prase, v neděli v podvečer k horám. První prázdninový den, když všichni spěchali za zážitky a úrazy, jsme se právě vraceli z dovolené.

Ve dnech, jako je ten dnešní, se vracím z práce a ostatní jedou v protisměru od vody. To skýtá jinou výhodu – protijedoucí cyklistky hluboce jsou skloněné nad řídítky…

Nerad pochoduji v davu, raději si hledám postranní pěšinky a volné protisměry. Ne že bych se v případě požáru v sále hrnul od dveří pod lustr, ale… hledal bych třeba okno nebo propadliště. Jízdu jednosměrkou v protisměru provozuji s oblibou, i když jen jednostopě a bezmotorově. Ostatně v rozumných zemích na západ a jih od nás je to zcela legální a těm, co tam patří, se rozumně vyhýbám.

Nejsem rebel bez příčiny, odmítač ze zásady ani oportunní kazišuk. Naopaxe považuji spíš za člověka konformního, konzervativního až benigně senilního. Navíc ta jízda proti není někdy z plezíru, ale z nutnosti. Ale mám z ní vždycky radost.