jedeme na chatu!

Chatařské a chalupářské šílenství je už asi za zenitem, spousta lidí jezdí raději pokaždé někam jinak, ale ti skalní míří vždycky v pátek odpoledne někam na svou dislokovanou nemovitost.

Kolem osmé chodím na roh s Buflíkem, a co dnes nevidím: souseda Hřebečka s manželkou, jak vyrážejí autem na chatu.

To by nebylo zas tak nic zvláštního, kdyby soused Hřebeček s manželkou nebydleli v rodinném domku, se zahrádkou, na kraji pole, a kdyby nevyráželi na chatu, vzdálenou asi 1.752 metrů, na chatu se zahrádkou, na kraji pole a u železniční trati navíc! Snad že soused Hřebeček je strojvedoucí a bez klapotu náprav C0 – C0 dva dny nevydrží?

Možná za tím je fakt, že doma není něco v pořádku. Paní Hřebečková je původem Ukrajinka (brali se ale ještě před revolucí, kdy slovo gastarbajtr ještě označovalo Turka v Německu) a postupně si do domečku nastěhovala dceru z předchozího východního manželství (která se už ovšem osamostatnila do Karlových Varů), maminku, která je nyní už téměř dementní, a bratra, který na tom díky oblibě vodky není o moc lépe. Takže zřejmě únik.

Rozhodně se jim nemůžu příliš posmívat. Mí rodiče si svého času postavili chatičku u lesa, asi 3.000 metrů od domu se zahrádkou u lesa. Dům ovšem postavil pradědeček s prababičkou, dožívající se vysokého věku a po večerech klimbající v obytných prostorech. Moji společenští rodičové potřebovali nějaké soukromí a tohle byla jediná možnost, jak ho získat.

Dobře že v pátek nemusím nikam vyrážet, můžu si pustit písí a smolit články do blogu :-)