ale bylo to k prdu.

Kdo by ještě podával daňové přiznání na papíře, v době internetu, adisu, égavrmentu a jiných sprostých slof! Nechal jsem podání jako obvykle na poslední chvíli, abych se mohl těšit z těchhle elektronických vymožeností.

V neděli, když jsem se zotavil z pátečních radovánek ve znamení silikózy Jolany Voldánové, jsem se obklopil všemi čtyřmi papíry, nutnými k činu, a zapnul počítač. Na obrazofce vyskočilo, že umřel Miroslav Moravec. Pak už nevyskočilo nic, protože umřel internetový provajdr.

Vypnul jsem zbytečný přístroj a vyrazil do Babičkova, protože z počítače už nekoukalo nic, zatímco z výletu do Babičkova pořádný kus štrůdlu.

Na šestadvacátém kilometru začalo jemně poprchávat, na třicátém slušně pršet. Na osmatřicátém mě začalo píchat v pravém koleni. Na sedmačtyřicátém čekal ten štrůdl, grog a Berka s otevřeným kufrem auta, což jsem rád přijal.

Vrátili jsme se domů a poště už byla zpráva, že neumřel pan Sténal, ale transformátor u optického přeavěče. Dal jsem si panáka na věčnou památku jeho ocelového jádra a pustil se do práce.

Stránky daňové správy nabízejí možnost otestovat konfiguraci počítače před stažením software pro elektronické daňové podání. Ta blbá aplikace mi vynadala, že nepoužívám nejnovější Javu a blokuji vyskakovací okna (vím dobře proč), takže jestli se se mnou bude o nějakém přznání bavit, tak koutkem huby a nezaručuje, že to bude správně. Otřel jsem pot z čela a klepnul na stažení. V pěti pikosekundách, tedy intervalu značně převyšujícím čas nutný k sestavení nové vlády, mi na obrazofce vyskákalo asi osmdesát prázných oken. Zavíral jsem je jedno po druhém asi čtvrt hodiny a to bylo celé kouzlo mocného EPO – elektronického podání. Vrátil jsem se pokorně k poslušnému a upovídanému 602XMLFilleru a za deset minut bylo hotovo. Co z elektronického podání, když to stejně musíte vytisknout a poslat (jinak vám přeplatek nevrátí)?

Dnes tudíž bylo nutno podniknout úřední cestu. Potřeboval jsem navíc na matrice ověřit dva podpisy, ryze služební. Vyfasoval jsem číslo z tlamičky frontovací mašinky a poslušně si sednul před příslušné dveře. Předem mnou dva kusy, očekával jsem tedy, že si ještě stihnu naproti požádat o pas. Pche. Třiapůl kusu (včetně mne a toho, co už byl uvnitř) zabralo paní ověřovně padesát minut a pak už jsem musel utíkat před bábou s hadrem.

Naštěstí finanční úřad má prodloužené hodiny. Ne taneční, úřední. Byl jsem připraven na frontu třikrát zakroucenou, nervózní podnikatele ve fialových sakách (sacích?), sličné majitelky nemovitostí, omdlévající únavou z dlouhého stání právě tak, abych je mohl zachytit na šikovných místech, ale nic. Vypadnul jsem ven za tři minuty a připadal si poněkud ošizený. Aspoň že ty dámy, co tam smolily čísla na stolečku před podatelnou, hlídal urostlý ochranář (ne zvěře, ale úředníků), jinak bych si ani nepřipadal. jako v kritické situaci.

No ale co s ušetřeným časem, přece nepřijdu domů za světla, to byl byl nezvyk. Pokusil jsem se návrat oddálit a zašel k chlupodravcům, aniž bych čekal, než sníží DPH. Profesionálka mi zkrátila vlasy na polovinu, přesně na přání. Pak ji asi odpuzovalo to, co mi roste z uší, a a zakroutila mi v nich strojkem na stříhání ofcí. No, zažil jsem už lepší zásahy. Odmítnul jsem pomádu, nechal nezdaněné dýško a vyrazil domů s pocitem, že to byl nakonec docela úspěšný den!