Duševní trýzeň

Přišel jsem na to, že jsem nekomunikativní, což je pro bloggera dost tristní zjištění.

1) Nerad mluvím o svých úspěších. Připadalo by mi, že se vytahuju, někdy třeba tím, o co jsem se ani nezasloužil.

2) Nerad mluvím o svých neúspěších. Připadalo by mi, že škemrám o soucit, případně pomlouvám jiné, že mi něco pokazili, v něčem zabránili nebo jsou na mě prostě zlí. Za své neúspěchy si můžu sám a nikomu do nich nic není.

3) Nerad mluvím o svých citech. Připadá mi, že duševní striptýz je horší než ten fyzický. Na ten druhý se v některých případech dá docela dobře koukat, ten duševní může být jakžtakž hezký jen vzácně.

4) Nerad mluvím o práci. Od toho jsou kolegové a kolegyně, nadřízení a podřízení, a aby někdo zvnějšku pochopil, o co se jedná, musel bych dlouze vysvětlovat. (Tím nechci říct, že pracuji v kvantové fyzice, ochutnávání whisky nebo podobně komplikovaném oboru.) Navíc se tím trochu ztrácí anonymita…

5) Nerad mluvím o soukromí. Mé soukromí je zároveň soukromím jiných lidí, se kterými ho sdílím, a nemusí jim být – i přes relativní anonymitu blogu – zrovna pochuti, že ho veřejně rozmazávám.

6) Nerad mluvím o minulosti, protože si ji nepamatuji. A nerad mluvím o budoucnosti, protože co když se vyvine úplně jinak? Nakonec ani v přítomnosti už si člověk nemůže být jistý, co je realita skutečná a co virtuální.

7) Rád mluvím o svých pocitech a názorech na věci, které mě potkaly nebo které potkávají leckoho kolkolem vůkol. Ale koho to zajímá?

Takže je s podivem, jak jsem mohl vůbec jako blogger přežít málem čtyři roky.

Možná moc přemýšlím o kravinách, místo abych spontánně plácal, co mě napadne. Ale duševními odpadky je web zamořen víc než česká pole solárními panely. A trošku inteligentní text při takových omezeních z makovice jen tak nevypadne.

Tak si budu radši dál číst své milé kolegy :-)