…lepší než nadržený…

Někdy vůbec neškodí, když zcela zdravý člověk utrpí nějaké to drobné, dočasné a vratné omezení hybnosti, vnímání, schopnosti reagovat nebo podobně. Není špatné zjistit, co všechno vám vaše tělo umožňuje, když je v pořádku, jak málo stačí k tomu, aby v pořádku nebylo, a v čem všem vás to omezí.

Předminulý čtvrtek jsem prudce vystartoval proti jedné slečně a asi po třetím kroku uslyšel jakési prasknutí, doprovázené prudkou bolestí pod levým kolenem. Neseknul jsem sebou na místě, ale ještě se doplížil k nejbližšímu sedacímu kusu nábytku a tam chvíli tiše úpěl. Po oschnutí smrtelného potu jsem se musel dopravit k autu, vzdálenému asi sto padesát metrů – provedl jsem to stylem Žofré Pejrak, noha natrčena vpřed, nekrčena. S ovládáním spojkového pedálu problém naštěstí nebyl, takže domů jsem dorazil svépomocí.

Na páteční cestu do práce jsem zvolil jako oporu teleskopickou lyžařskou hůlku, vysunutou na vzdálenost dlaně rovné ruky od země. Svědci tohoto pochodu vyhodnotili nevhodnost této pomůcky a zahnali mě na nejbližší ortopedii k vyfasování francouzských holí. Nakonec z toho byl rentgen, ambulantní vyšetření, doporučení šesti týdnů klidu a návštěva lékárny. Ke svému soustruhu jsem se dopajdal už vybaven jako plnohodnotný neschopný (česky invalida).

Pro značnou vzdálenost závodní jídelny jsem jako první pracovní úkon zrušil dnešní oběd a na následující dny objednal bagetu, kterou mi nějaká dobrá duše může přinést. Tím byly zajištěny základní podmínky pro mé přežití. Rozhodně přijde výhodnější, aby mi nosili bagety, než aby mě nosili k bagetám.

Víkend jsem nicméně strávil oslavně – v pátek padesátiny, v sobotu hned pětapadesátiny, navíc spojené s masopustem v obci cca 170 km vzdálené. Díky schopnosti stále ještě ovládat spojku to nebyl problém. Po cestě jsme byl haltován maškarami a obrán i o ty drobné, které mám v autě jinak výhradně do vozíků v supermarketech, oprášen papouščími pery, namydlen a téměř oholen dřevěnou břitvou a jentaktak jsem uhnul kosám dvou srmtek. Nicméně jsem zvládl i krátkou procházku po zasněžených jižních Čechách, realizovanou kyvným pohybem mezi francouzskými holemi.

Další pracovní týden jsem zahájit kontrolou. Bylo mi divné, proč mě tentokrát má vyšetřit MUDr. Odpad, ale pokusil jsem se za tím nevidět žádný hlubší smysl. Lékař diagnostikoval natrženou šlachu (narozdíl od toho pátečního, který tvrdil, že natržený je lýtkový sval). Rozhodně je to ale důkaz toho, že nejsem žádnej bábofka, když dokážu vlastní silou natrhnout něco tak silného!

Doktor mi nařídil píchat se po deset dní jednou denně do břicha. Zřejmě forma flagelantství, aby pacient trpěl za hříchy minulé i budoucí, spáchané na svém těle a obtěžováním zdravotníků. Čekal jsem, že při tom budu muset odříkávat něco jako "Svatá Danno Jurásko, oroduj za nás" a kropit se vodou ze studánky na Palackého náměstí, ale doporučil mi jen obyčejnou ibalginovou mast.

Ve středu odpoledne nám propukl plánovaný prodloužený víkend v Podzimních horách. Problém byl ovšem v tom, že na naši oblíbenou horskou chatu zpravidla nelze dojet autem Podle stavu sněhu je nutné dojít půl kilometru až kilometr ostře do kopce, se zavazadlem, přiměřeným hudebním nástrojem a zásobou dobrůtek k pití. Rozhodl jsem se řešit situaci systémem Amundsen. Naši přátelé sice původně slibovali poskytnout do zápřahu jednu šeltii a pudla menšího vzrůstu, ale nakonec jsem musel přejít na řešení typu Varel Frištenský a zapřáhnout do saní (pekáče) s taškou sám sebe. Protože jsem byl nejrychlejší v nasazování řetězů, i s berlemi jsem na chatu dohopkal první.

Naši přátelé i Berka vyráželi přes den na lyže, já si rozbil svůj hlavní stan pět metrů od samoobslužné pípy, aby noha příliš netrpěla, a mlátil nesmysly do noutbůku. V neděli jsem sjel k autu na bobu s pocitem hezky strávené dovolené a začal další pracovní týden.

Dnes už dopajdám bez berlí i na oběd, tak mi držte palce :-)