nevyndala,

volala na mě vesele sousedka, když jsem zajížděl na zahradu.

Já ho zase ještě nezastrčil, měl jsem odpovědět, ale znáte to, nejlepší odpovědi člověka napadnou tři vteřiny potom, co uplynula nejzazší lhůta pro jejich netrapné uplatnění.

Řeč byla samozřejmě o bicyklu, neboť se svými sousedkami se bavím vesměs slušně, a bylo to v souvislosti s oteplováním, nikoliv globálním, ale zcela lokálním.

Oteplení jsem v tom momentu vítal, protože o den později jsme měli naplánován popůlnoční přesun zvící asi dvou a půl kilometru ze sousední vesnice, z bálu. A v polobotkách se jde špatně závějí i holomrazem.

Berka tenhle problém neměla, vypravila se na tanec v kozačkách, což bylo nejen rozumné s ohledem na možný zvrat počasí, ale zároveň i stylové. Jednalo se totiž o country bál.

Ačkoliv nepoužívám žádné spreje, deodoranty, perspirátory ani perverzátory, řešil jsem před bálem kromě otázky aspoň trochu stylového oblečení i otázku aspoň trochu stylového odéru. Dospěl jsem k názoru, že na country bálu by stylový tanečník měl být cítit koňským potem a spáleným střelným prachem. Pachová příprava se mi podařila na padesát procent.

Ples byl rukavičkový a v propozicích jasně stálo, že může jít o rukavice jakékoliv. Jeden pán měl hokejistické, další měl ukazováček skoro v trojnásobku přirozené délky a jiný měl pět malinkých rukaviček našitých pod krkem jako fiží. Jedna paní měla pletené rukavice, co prst to barva a na konci každého prstu vlákno a na vláknu maliu bambulku. Měl jsem taky originální model, ale nakonec mi zakázali ho vzít, což byla nepochybně škoda.

Přispěli jsme do tomboly jednou hodnotnou cenu a několik neméně hodnotných získali. Speciálně jsem hrdý na trávovici. Jde o lahvičku neobvyklého tvaru, uvnitř je čirá tekutina a v ní povívá tráva. Není to polská Zubrovka, protože na lahvi je nápis “Mali Lošinj”. To budou na Velikonoce koledníci koukat :-)

Z nočního pochodu nakonec nebylo nic, protože Starší šla na jakousi akci, ze které doufala že se vzdálí pod záminkou odvozu rodičovstva. Takže na SMS “nejezdi, dáme si ještě něco a pak půjdeme pěšky” zněla odpověď “tak pojďte, už jsem tady”. Svezli jsme se a před spaním rozvěsili pročouzené svršky. Propocené spodky se konaly už v poledne, kdy jsme místo zasednutí k obědu, jak se na řádnou rodinu sluší, honili těla za kulatým nesmyslem.

Byla to prostě sobota v činorodém duchu, dnes se z toho musíme trochu vzpamatovat.