znamená sedět v suchu

Potkal jsem asi před dvěma měsíci Generála, kamaráda mého kamaráda Kapitána, a ten mi líčil, jak krásná je řeka Ouha a že na ni plánuje zjara vyrazit. Trochu jsem doufal, že na to zapomněl, ale minulý týden se ozval, už s konkrétním datem a itinerářem.

Kapitán, který už na této řece asi dvakrát byl (z toho jednou v prosinci), mi rozmluvil laminátku, a místo své, parkující u nás doma na trámu, si půjčil nafukovací jednomístný kajak. Podlehl jsem hysterii a sejmul z hambalku nafukovací dvoumístné plavidlo, které mi věnoval před léty pantáta a ve kterém zřejmě vozil Berku coby mimino po rybníce Velký Vřískot. Kupodivu vydržel zatěžkávací zkoušku (tři dny nafouknutý bez podsatné ztráty tlaku), takže jsem vyštrachal ještě třicet let starý lodní pytel (protože do konve bych gumák nenasoukal ani omylem) a začal se těšit.

Pondělní sváteční ráno slibovalo chald, ale sluníčko. Vykoupal jsem se s tím, že doufám, že je to ten den naposledy, a s povolením rodiny a čarodějnou ochranou vyrazil vodě vstříc.

Kromě zmíněných šarží se akce zúčastnil ještě Generálův kamarád Pilot a jedna mladá dvojice. Jedno auto jsme nechali u potencionálního cíle v Dědečkově proláklině a druhými dvěma se posunuli asi pětadvacet kilometrů proti proudu. Kolegové měli na své měchy pumpy elektrické i ruční, já ale hrdě nafukoval vlastními nevalnými plícemi. Generál tak mohl ilustrovat vývoj techniky slovy “Dříve…” (gesto na mne) “…a nyní!” (pokynutí k elektrice).

Při policejní kontrole je lepší nenadýchat, při plnění lodi je lepší nadýchat. No, nadýchal jsem málo. Oba válce se pod mojí nezanedbatelnou vahou poněkud prolomily a jejich nejnižší bod by čněl tak pět centimetrů nad klidnou hladinu, kdyby tam nějaká klidná hladina byla. Místo toho kolem dovádivě poskakovaly drobné vlnky malých peřejek a mlsně mě oblizovaly. Asi se vodník těšil na večeři. Kupodivu však na dvouapůlmetrové šlajsně v městečku Ouhice jsem nabral jen minimálně a bezpečně přistál na vylití.

Asi po sedmi kilometrech jsme narazili na hřiště hned u řeky, s hospůdkou, pivem a klobásou, a nález bohatě vytěžili. Ještě než se lodi stačily na slunci zahřát, vynaložil jsem zbytek sil a dofoukl válce, co plíce daly. A povedlo se: celkem nepatrný rozdíl, malý objem, ale stačilo to k tomu, abych zamezil prolamování a zbytek cesty prožil relativně v suchu.

Přesto jsem musel vyvinout do té doby nevídaný způsob sjezdu jezů a mělčích peřejí, a to vleže. Místo s největším ponorem se totiž nacházelo přímo pod mou kostřčí a občasný kontakt s balvany nebyl – přes izolaci podlážky a skoro prázdného loďáku – úplně nejpříjemnější, i když pořád ještě příjemnější než kontakt téhož s kolenem, pouze přes podlážku (krátký pokus o jízdu v zákleku, ukončený celkovou křečí a vyčerpáním orgamismu). Při zalenutí na záda se sice ještě více potopila záď, ale odlehčilo se kritické vyboulenině, která sice nehrozila vážnějším zraněním, ale možná prodřením.

Řeka Ouha mě příjemně překvapila. Téměř nepřetržité lehounké peřeje WW1, rychlý tok, žádné vrbičky, průzračná voda a minimální vodácký provoz narozdíl od Zuřivé Poštolky, kde se při vypouštění nádrže Lučiny špička jedné lodi dotýká zádi druhé a tak to jde celou cestu od přehrady až po cílový hrad. Příště ale vezmu laminátku nebo někoho s velkými plícemi!