Doma v jeskyni

Čas krbového ohně

Mladší s Vílou a Olivou včera dopoledne odcestovaly, není proto nutno topit v celém domě a nastal čas krbového ohně.
Přišel jsem z práce dřív než Berka, vynesl popel, naládoval papír, třísky a polínka a uvařil čaj, aby bylo do čeho nalít rum. Přišla Berka a hned se hrnula k sirkám. Zhasl jsem všechna světla a sedli jsme si před oheň. Situace tisíce let prožívaná a zažitá: v jeskyni plane oheň a tlupa do něj civí a radí se, kam zítra na mamuta.
Berka to trochu pokazila; ptala se, kolik mamutů jsem chytil dnes, když jsem byl na lovu tak dlouho. Vysvětlil jsem jí, že svůj podíl ze skolené zvěře dostávám vždycky až desátého.
Na ten rum jsem nakonec zapomněl, dal jsem si ze solidarity kafe, které mi jinak nechutná.

Čas Č-1

Původně jsem chtěl psát o čase Č+1, který nastal 1. 5. 2019, 14:28:59 SELČ. V ten okamžik by do významné události v mém životě chyběl 1 rok, 1 měsíc, 1 týden, 1 den, 1 hodina, 1 minuta a 1 vteřina. Bohužel jsem pár dní předtím zjistil, že můj blog se pravděpodobně odebral do digitálního nebe (no, spíš pekla, jiného by si asi nic nezasloužil). Asi jsem někomu něco nezaplatil, ale co bych cáloval, když nikdo nic nechtěl, no ni?
A najednou se mi ve výpisu objevilo, že do něj někdo nakouknul – a ejhle, on bložínek byl resuscitován. Prosím neznámého zachránce, aby se přihlásil o tučnou odměnu. Ne že by to byl nějaký literární skvost, ale přece jen… je to kus života…
Tak znovu a jinak: čas Č-1 nastane 18. 6. 2019 v 08:01:01 SELČ, kdy to budu mít 1 rok bez 1 měsíce, 1 týdne, 1 dne, 1 hodiny, 1 minuty a 1 vteřiny. Pak mi vypukne nezřízená pohoda – no, možná trochu zřízená, protože jako starý váhavec v tom asi zůstanu pořád jednou nohou trčet. Ale čas na snídaně na zahradě se protáhne, na odpolední siestu taky, o délce víkendu hanba mluvit. Nebudu se už patlat ve Fliesenkleberu ani kupovat šrouby TN. Budu se příležitostně bavit s mláďaty druhé generace, obrážet na kole velké širé rodné i nerodné lány a proberu a vytřídím všechno, co se mi nashromáždilo v policích knihoven. Přesto všechno doufám, že nebudu z kategorie těch, co se po nich už nedá nic očekávat v den, kdy mají jít k holiči.
Z Berky udělám paní hoteliérku, aspoň na kousek úvazku. Možná zase začnu fotit všechno co se trochu hýbe a má aspoň šest nohou. Taky by nebylo od věci popěstovat nějakou tu bylinku nebo se (asi marně) pokusit zlepšit v nějakém jazyce. Ale to by už mohlo hrozit scénářem podle poslední věty minulého odstavce.
Anebo taky třeba do té doby si budu muset pořídit rukama poháněný vozík nebo mě vrhnou v práškovitém stavu do řeky, co já vím. Ale raději bych ještě chvíli vydržel ve stávajícím skupenství.