na hradě a u přehrady

Krásné jaro mám spojené se žlutými loukami, plnými rozkvetlých pampelišek. Chce to vyrazit do malinko větších nadmořských výšek, pak je ve správný čas úspěch zaručen.
Na sváteční pátek odjela Berka pomáhat se svatebními koláči a já vyrazil kochat se pampeliškami. Mí rodiče a praprarodiče používali zásadně výraz “mlíčák” a vyzbrojeni k tomu účely speciálně vyrobeným dloubákem je na zahrádce vyrývali i s kořeny. I nám se je podařilo na zahrádce nějak vykynožit, ani nevím jak, bez dloubání. Proto jsme musel za květy vyrazit až do Kovových hor, na hrad Sudnice.
Byl to příjemný den. Vyzkoušel jsem hned několik věcí. Jednak že používat tablet místo čistokrevné GPS navigace na kole sice lze, ale není to ono. Ostatně takové zařízení vypadá poněkud kuriózně, zejména pokud je tablet zasazen v doma zbastleném držáku, vytvořeném ohýbáním kusy polyetylénu ze stěny starého kanystru pod plamenem letlampy. Jde to jen za ideálního počasí (není vodotěsný), nejlépe když je pod mrakem (obrazovka se leskne), nesmí se moc často přepadávat přes řidítka (pak se konektor externí GPS vylomí a stojí to dvě stovky) a na displeji uváznuvší pyl poněkud drhne při dotykovém ovládání. Kromě toho čidlo indikující polohu tabletu v prudší zatáčce otočí zobrazení o 90 stupňů a člověk aby pak na displej zíral systémem “husa do flašky”, než se situace vrátí k normálu.
Druhá vyzkoušená věc je, že k pizze je nejlepší nepodívat nůž a vidličku, ale ubrousek a rádýlko, kterou se koláč nakrájí na osminky (při větším rozměru na šestnáctinky, dvaatřicetinky…). Vyzkoušeno v hospůdce pod hradem.
Pak ještě to, že nejlépe se výklad průvodkyně poslouchá vleže na lavičce na opačném konci travnatého nádvoří zříceniny… příjemně to uspává a hodinka uplyne, ani nevíte jak.
Nakonec ještě možná to, že není nejlepší nápad, stát s houfem kamarádek pod prudkým stoupáním na zdymadlo, když kolem projíždí o více než generaci starší kolega – v tom fofru si nestihne kamarádky prohlédnout…
Po návratu do Pirnkurku mě očekával ještě vzkaz, že se mám přijet podívat na to, jak se koláče povedly, takže jsem přidal ke stodesítce ještě třicítku kiláčků, a nelitoval jsem – koláčky se fakt povedly.
Pampelišky jsem si chtěl vyfotit, ale nevzal jsem sebou přístroj, takže aspoň na mobil:

Pardon, mýlka. To byla je řepka olejka. Tak znovu:

Aha, to jsou zas pryskyřníky. Tak bohužel, už jsem sjel z hor a u nás v rovině už všechno odqetlo. Tak snad zase za rok, v čase pampelišek.