aneb vývoj nezastavíš.

Nejdřív tu byla – po prvotní nicotě – éra vertikálně točivá. Muselo se zatočit několikrát intenzivně, hrubou silou, pak už systém fungoval velmi progresívně – měl hlasové ovládání.

Pak nastala éra horizontálně točivá. Točilo se jen jedním prstíkem, ale sofistikovaně – točící musel znát přesnou kombinaci, jinak místo papírnictví dostal jatka nebo místo jatek nádraží. Ovládání hlasem fungovalo jen při použití na velké vzdálenosti, hlavně přes hranice, a velmi zdlouhavě.

Následovala éra mačkací. I nadále bylo nejdříve potřeba znát kombinaci, pak ale čísla nahradila písmenka a éra mačkací se začala kombinovat s érou vychylovací, nikdy ale narozdíl od předchozích úplně nezanikla.

Byly pokusy nastolit éru žvanící, což byl návrat k původnímu systému, jen bez vertikálního točení. Ale protože to tady už jednou bylo, tato technologie se příliš neujala. Místo toho přišla éra šmrdlací. Každý, kdo zaloví v kapse a vytáhne přístroj, začne šmrdlat prstíkem, až se došmrdlá požadovaného.

Nějak mě to pořád míjelo a dlouho jsem odmítal brát šmrdlání na vědomí. Když ale na setkání spolužáků nebyl snad nikdo, kdo by nešmrdlal, a to i u táboráku, začal jsem uvažovat, že věc přehodnotím.

Svou původní mačkací technologii jsem jednoho večera položil na noční stolek v penziónu, hned vedle plechovky s pivem, která mi ale krátce předtím na parkovišti upadla. Zdálo se, že pád jí nijak neublížil, ale nebyla to pravda. Mikroskopickou dírkou se pivo dralo ven, stékalo po plechovce na desku a vzlínalo do vedle položených mačkátek.

Objevil jsem to až ráno, když se mi mačkátka zdála poněkud kluzká. Přistoupil jsem k vylovení, odbahnění, vysušení a přístroj se celkem vrátil k původním funkcím, kromě jedné: po vzoru Gándhího zahájil hladovku, asi za svobodu všech mačkátek. Nepřijímal potravu a musel dostávat infuze pomocí mačkátka Berčina.

Takhle by to ale dlouho nešlo, musel jsem se tedy začít zabývat generační výměnou a začít si myslet taky na šmrdlátko. Všechna šmrdlátka jsou ale dnes chytřejší než já ve čtvrt na sedm, proto nakonec dostalo přednost zase hloupé mačkátko. To nemá žádné konexe po všech internetových čertech, žije si svým vlastním autistickým životem a proto nehrozí, že by chytlo něco ošklivého, třeba ebolu. Což by bylo velmi nepříjemné, protože ho občas posílám do banky, a co kdyby od něj chytnul ebolu i můj účet a vykrvácel, aha? Kdepak, hloupé mačkátko si hraje pěkně jen na svém dvorečku a nikdo na něj nemůže.

Nakonec jsme ale stejně šmrdlacímu trendu nevyhnul. Není na škodu, mít v daleké cizině přehled o tom, jakou cestou se zítra dát, zejména když před odjezdem necháte polovinu připravených materiálů doma na stole a čtyřicet lidí je dychtivých, kam je zítra pošlete. Šmrdlátko kapesních rozměrů mi ale nestačí, můj zrak ochabuje nějak rychleji než ostatní orgány. Objednal jsem si tedy polokapesní šmrdlátko, tedy takové, které se nevejde do běžné džínové kapsy, pasuje ale do rámové kapsy na kole.
Jen jsem se v návodu nedočetl, jak řešit dilema, že šmrdlátko je osmipalcové. Já ale disponuji maximálně čtyřmi palci a i tak je jejich současné použití ke šmrdlání dost nepohodlnou záležitostí. Proto jsem zůstal konzervativní a zvolil šmrdlátko s přídavným mačkátkem, takže mi stačí dva ukazováky!