Ne snad proto, že by to tam bylo nejlepší, ale proto, že je to tam prostě dobrý :-) Poprvé a napředposled jsem byl v Bulharsku před neuvěřitelnými osmatřiceti lety, podruhé a naposled o rok později. Ne ale na týdenní povalování s rodiči na pláži u Varny, ale na školu života. Vezměte asi čtyřicet středoškoláků obého pohlaví od 16 do 19 let, okořeňte jedním skoro čerstvým absolventem pedagogické fakulty, po stranách ozdobte několika jeho kamarády od soustružníka přes novináře po teoretického matematika, nasypte do autobusu Škoda RTO, konstruovaného pro denní linku z Horní Dolní do okresního města a zpět, zalijte rumunským rumem Superior a bulharským koňakem Slančev Brjag a potřásejte za zvuku kytar a bendža po dobu tří týdnů s malými pauzami na trase Ústí nad Orlicí – Maďarsko – Rumunsko – jižní pobřeží Bulharska a zpět. Vyjde elixír, který udělá z vyjevených puberťáků zkušené muže a ženy.
Letos jsem si tedy zopákl mládí. Autobus byl pravda poněkud luxusnější, Srbsko se už nemusí (bohužel) objíždět, výstup na Musalu z Borovce nám tentokrát zkrátila lanovka a k moři jsme nedojeli ani nemířili, ale zážitek to byl i tak. Mezi učastníky zájezdu vynikali: světaznalec Šlápota, kterému věnuji tichou vzpomínku a samostatný článek, rodinka s odvážnou sedmiletou a hubatou třináctiletou dcerou, mladá paní s ňadry až na pupek a manžel, který vyrůstal pod skříní, dvojice sportovních dívek – jedna s úsměvem Mony Lisy, babka vybavená pro převlékání za jízdy, malinký mužíček s dědečkem, pán s odepnutou kapucí od zimní bundy místo čepice…
Hlavní vadou na kráse byl termín – první den prázdnin, který kupodivu nevyvolal chaos na naší D1, ale o něco později. Všichni Turci, Bulhaři a Srbové, usazení v Belgii, Holandsku, Švédsku a jiných blahobytných zemích narvali svá naturalizovaná auta po vrch manželkami, dětmi a nedostatkovým zbožím a valili to souběžně s námi. Naštěstí se budou snad vracet až koncem prázdnin…
Vylezli jsme, na co jsme měli, obešli i to, co jsme neměli a vrátili se zdrávi. Měl jsem šanci ukázat názorně svým přátelům, že chorovod je něco jako kankán do strany a že čepička s tropickou zástěrkou je nejen slušivá, ale i praktická. Zjistil jsem, že stokrát si člověk může říkat, že při “DA” se vrtí hlavou, stejně to vždycky vyjde až na druhý pokus. Ověřil jsem si, že tělo se nesmí podceňovat a když by něco mělo bolet (koleno), je třeba to pořádně zatížit, aby si to ani nevzdechlo. Přežili jsme rozpálenou Sofii a viděli střídání stráží před prezidentským palácem, osvěžili jsme studenou krásu mramorového hotelu krásnou dvojholubičkou ve fontáně před ním. Viděli jsme, co to znamená obecní pastevec a že když voda teče v kanálu městskou ulicí, nemusí být nutně špinavá. No a spoustu dalších věcí…