a zase zpět

Vypadá to divně, ale o minulém víkendu jsem takto osciloval. Oboje souviselo s mými rodiči.

Diamanty se vyskytly pouze v papírové podobě, na blahopřání k výročí jejich svatby. Výkaly byly naopak velmi reálně hmotné a zanesly potrubí v místě, kde můj pradědeček v roce 1938 propojil vtok do senkrovny, vybudované v roce 1923, s novou městskou kanalizací. Musel jsem tedy cestovat do rodného města, vybaven šedým oblekem a rýčem vsakovákem.

Výkop se podařil až na druhý pokus. Při prvním jsem přeryl polovinu hlínou zavezené senkrovny, zašťoural si – celkem bezvýsledně – kanálnickým pérem i zacákal z hadice. Pak jsem oblékl šedý oblek a odebral se na radnici sledovat své dojaté rodiče. Svatební hostinu jsem zakončil účelovým odložením produktů látkové výměny v restauračním odlehčovacím zařízení, abych neprohluboval kalamitu.

V neděli dopoledne jsem – už bez šedého obleku – konečně vyhmátl kritický bod a zednickou lžící vybagroval vrchovatý kýbl fekálií, naštěstí už hezky vykysaných. Při práci kopáče jsem rozhýbal i koleno, natlučené na pondělním náledí o rám kola.

A tak to jde vlastně pořád dokola, jednou fekálie, jindy drahokamy.