víkend

Kvůli bulharským horám jsme letos trochu zanedbali naše bycikly, proto jsme vyrazili aspoň na prodloužený víkend do Poštolčích hor. Jednak to není daleko, druhak se nabízela úžasná možnost – několikamístná chaloupka ve vesnici Proclené, v klidném místě, za pouhý čvtrtisíc na den za všechny. Ubikace vykazovala drobné nedostatky; lednička fungovala spíš jako mikrovlnná trouba a troubu jsme si netrofli otestovat, zda by náhodou nechladila, protože rychlovarná konvice se nesnesla s bojlerem. Ten měl místo proponovaných 200 litrů tak čtvrtinu. Stavitelé měli evidentně vzrůst, běžný v předminulém století, takže většina z nás se mohla pod trámy a dveřmi pohybovat pouze v uctivém předklonu. Záchod byl suchý, tedy před tím, než jsme přijeli… proto jsem své metabolické přebytky roznášel raději po přilehlých restauračních zařízeních. Počet postelí byl asi poloviční oproti počtu účastníků zájezdu v jeho kulminaci – takže jsem si raději ustal v přístěnku.


Ale s tím vším jsme víceméně počítali a zkazilo nám to jen část masa určeného ke grilování, nikoliv náladu. Následkem však nebylo hladovění, neboť já se ve večer, zasvěcený grilování, z neznámých důvodů zdržel jakékoliv konzumace a věnoval se posunu potravy v protisměru.
Sraz jsme měli s Kapitánem u hospody Na hrázi, hned po mírně předčasném ukončení pracovní doby (mé). Dopil jsem mu pivo, abychom se zbytečně nezdržovali. Zvolili jsme trasu sice delší, než by bylo nezbytně nutné (cca 100 km), zato ale vedoucí údolím řeky a vyhýbající se kopcům, kromě samotného závěru. Kapitánovy sakypaky mezitím odvezla Ája, já jel natěžko. Spěch byl namístě, potkala mě nemilá příhoda – po deseti kilometrech mi praskl plášť zadního kola, samozřejmě na duši vznikla díra zvící asi pěti centimetrů. Ještěže jsou ty mobily! Došli jsme pěšky do nejbližší vesnice, Berka mezitím dojela do Kvínkáslu, koupila nový plášť a pro jistotu i duši a dovezla na místo. Zdržení tak bylo asi jen třičtvrtěhodinové, takže za tmy jsme jeli jen posledních 15 km…
Druhá část výpravy v počtu tří kusů (Berka, Angee a Strojník s Irenou) měla dorazit až ve čtrvtek večer, takže jsem si dali s Kapitánem a Ájou okruh s přeshraničním výhledem, přes Bránu do Čech a přehradu Lučiny.
Na pátek jsem chtěl vyrazit na jinou stranu, ale nejlepší cíl v tomto směru – Mokrý vrch – se mi zdál na kola trochu blízko a vysoko. Vyrazili jsme proto pěšky, zkraje bezcestím, pastvina nepastvina, až nás musel místní statkář odkázat do příslušných mezí (“tudy se tam nedostanete, to jsou moje pozemky!”). Nakonec jsme mu je stejně nejen pošlapali, ale i … no…  prostě znečistili.
V sobotu se počasí zhnusilo, naložili jsme kola na střechy a zkusili vyjet co nejvýš. V hospodě vyhlédnuté pro oběd byl pionýrský nebo jaký tábor. Ještěže jsme náhodou natrefili na termín poutě v proskleném kostele. Nakonec jsme kola ze střechy sundali jen já se Strojníkem, ostatní se svezli i zpátky…
Neděle je většinou ve znamení úprku, i když není kam pospíchat. Bylo krásně, takže se z toho zrodila túra s neobvyklou logistikou. Přejeli jsme rozvodí mezi Smutnou a Šílenou Poštolkou, objeli přehradu Lučiny a dojeli si přes Bramberk do Zimozámku na oběd. Odtud dámská část pokračovala podél řeky až do Babičkova, zatímco pánové s malou Irenou dojeli přes kopec vyklidit chaloupku. V Babičkově jsme je vyzvedli a krátce potěšili svou přítomností mé rodiče. Nakonec jsme ještě odvezli Angee do Žirafína a ve čtvrt na deset prodlužování skončilo..