zpoza roušky

Na momentálně probíhající dobu budeme asi jednou vzpomínat jako na „dobu rouškovou“ (v případě, že se těch hadrů někdy zbavíme) nebo jako na “dobu prarouškovou“ (v případě, že nám přischnou a voliči si budou vybírat politické strany podle toho, zda lídři nosí roušku za ušima nebo přes hlavu). Pro mne je to ale „čas dlouhých pohledů“.

Já osobně si všímám všech lidí, které potkávám, zkoumám, jestli to není někdo, koho znám a měl bych ho pozdravit. To mi vydrželo od doby, kdy jsem byl bezvýznamný mladý muž a měl tedy povinnosti zdravit jako první všechny starší, významné a ženy. Na věku mi sice výrazně přibylo, ale na významnosti jen nepatrně a pohlaví jsem navzdory módním trendům taky nezměnil, ani na to druhé, ani třeba na to osmačtyřicáté. Takže zůstávám ostražitý a zdravím (další věc je, že nemám paměť na tváře, takže někdy i pro jistotu). Tuto úchylku moc dalších lidí nemá, takže jsem si dosud připadal trochu jako čumil, když jsem si každého protijdoucího/jedoucího podrobně prohlížel. Mě ale většina chodců či cyklistů míjela lhostejně.

Roušky to ale změnily. Lidé si daleko víc prohlížejí svoje zamaskované protějšky na chodníku, cyklostezce nebo silnici. Zkoumají asi, jestli to není někdo známý (nebo důležitý), možná se i usmívají, což bohužel není poznat. Připadám si nějak lidštěji, že nejsem jen kulisou dění na komunikaci. Doufám, že to není jen průzkum „máš to nasazený pořádně? opovaž se na mě zafunět!“, ale fakt zájem o to, koho míjím. Je to velmi příjemné, zejména pokud jde o mladší dámu, což vyvolává ve sledovaném naprosto mylný dojem náznaku sympatií.

Zajímavé je, že mi lidé v rouškách připadají nějak zajímavější. Můžu se soustředit jen na oči a vlasy, a odpadají tučné držky. Přesněji řečeno mají tučnou držku všichni. A ty oči jsou zajímavé. Asi na těch burkách a hidžábech něco bude.

No ale včera nám soud zrušil nouzový stav. Asi se nějakému právníkovi nelíbilo, že na něj každý civí.