Už jsem se několikrát spálil…
Do Babičkova jsem tentokrát vyrazil z neděle na pondělí, abych mohl vystrčit i uklidit kontejner na biologický odpad. Cestu mi trochu zkomplikoval neidentifikovaný živočich opatřený žihadlem, které mi vetknul do spodního rtu, a to asi na patnáctém kilometru. Měl jsem trochu obavu, co se stane, protože jsem měl před sebou šestikilometrový úsek lesní cestou a moje předposlední fčelí uštknutí mělo za následek asi hodinovou nevolnost a vyskákání fialových puchýřů kolem pasu. Následně jsem pak ve Fabrice vyfasoval jednorázovou injekci s pokynem „neváhat a vrazit ji do stehna, třeba i přes kalhoty“, jako kdyby šlo o jed mamby nebo zásah bojovým plynem ve vietnamské džungli. Po několika bezúčelných letech jsem ji vložil do netříděného odpadu.
Musela to být tenkrát nějaká mimořádně zdrogovaná Mája, protože v dětství jsem po fčelkách šlapal jako divý a nedávno jsem na Lopaťáku dostal zásah do paty od dělnice, co se zřejmě přišla napít, a nic. Ani tentokrát se naštěstí nedostavily vedlejší příznaky, kromě napuchlého pysku, který za zbývající necelé dvě hodiny intenzivního šlapání trochu splaskl. Třeba to byla jen vosa nebo nedorostlý sršeň.
Ten nálet nastal až další den. Trochu jsem se v Babičkově zdržel úpravou zahrady, likvidací nějakých těch krámů a zejména hledáním dokumentace k plynovému kotli. Odhlásil jsem se proto Berce z oběda a rozhodl se vracet se domů jinou než mnohokrát projetou cestou přes Hroborádek – směrem severovýchodním do města Hradolet a odtud do Kvínkáslu vlakem. K tomu bylo zapotřebí opatřit si oběd. Vybral jsem si k tomu účelu jednoho z místních Osmanů a poručil si u něj druhé nejjednodušší jídlo – kebab mírně vylepšený sýrem.
Jestliže pan Ladislav Špaček doporučuje, že jediný způsob, jak civilizovaně sníst obložený chlebíček, je nahý, ve vaně a potmě, pak kebab lze konzumovat jakžtakž v souladu s v okolí panující úrovní kultury pouze po morové ráně, dlouhotrvající občanské válce nebo při třítýdenní cestě deštným pralesem. Obdržel jsem tenkým, snadno průtočným ubrouskem obalený houskový kornout plný materiálu sypkého a tekutého. Přídavný sýr jsem neprodleně rovnoměrně rozsypal po ploše kebabárny, majonéza mi začala protékat až nad stolem. Než mi fousáč přinesl dřevěné prkénko, byla slaměná podložka slušně prosycená. Na vybírání kousků masa a zeleniny mi sice byla přidělena plastová vidlička, ale ani tak jsem se kontaminaci pravé ruky neubránil. O levé nemluvě, cyklistická rukavice si na majonéze taky dost pochutnala. Ještěže jsem byl v podniku sám a nikdo neviděl, jak housku ze stran s výrazem člověka jeskynního potupně okousávám. No, snad se konečně poučím, kam na jídlo nechodit, zase na pár let…
Aby těch žihadel nebylo málo, stavil jsem se na kraji Hradoletu ještě v občerstvovně na birela. K nápojům i jídlu tam hosté fasují plácačku na mouchy, přesněji řečeno na vosy. Dostal jsem dvě, mě žádná! Pomsta je placatá!
