Otevřená okna

Okno má sloužit k větrání.

Kdysi bývaly v rychlíkových vagónech tabulky: Neotvírejte okna, tlakové větrání by bylo neúčinné. Protože ale tlakové větrání, které průvodčí nezapne, je ještě neúčinnější, okna se stejně otvírala.

Jedu-li autem, vždycky si stáhnu okénko u řidiče. Za mrazu jen tak kousek, za deště – podle toho, odkud prší, ale nejraději až nadoraz. Ještě lepší je, otevřít i pravé zadní, aby hezky táhlo.  Protože ale nemám centrální okenořídící jednotku a před nástupem nemyslím včas na pohodu při jízdě, nýbrž na to, jestli se mi podaří nastartovat, zůstane většinou jen u toho předního. Dostávám se tak do konfliktu se spolucestujícími, kteří mají jinou představu o pohodlném cestování v teple. Se stopaři je to o něco lepší, ale taky jsem už byl napomínán, posledně dokonce anglicky.

Mám rád průvan i v práci a otvírám si okno u pracovního stolu. V zimě zas jen na dva prsty, což ale letos v lednu úplně stačilo na zápal plic. Přes několik dní strávených na plicní JIP jsem na svou zálibu nezanevřel.

Otvírám doma, v obýváku, kuchyni, ložnici. Posledně jmenovaná místnost má tu nevýhodu, že při otevřeném okně v ní lze jen těžko diskrétně provozovat některé činnosti, pro které sice není primárně určena, nicméně se zde odbývají nejpohodlněji. (Tím jsem nechtěl naznačit, že tyto úkony odbývám.) Rovněž mrchy komáři využívají moji slabost se zcela zištným úmyslem. Člověk aby pak nešetřil penězmi za síta, protože spát v prostoru prosyceném chemickými šmejdy zásadně odmítám a prodávaná odpuzovací pištidla na naše komáry působí jako na mé dcery tuc-tuc z blízké diskotéky.

Nechodím po světě vybaven diamantem na sklo ani rancem šutrů. K otírání mi stačí klička a už vůbec nemusím otvírat zvenku. Kdysi jsem v práci vylepšil svou otvírací taktiku tím, že jsem předstíral sklerózu a zapomínal odpoledne zavírat; ale jen do té doby, než mi kolegyně napsala na dveře tlustým fixem a mnohacentimetrovými písmeny PŘI ODCHODU Z KANCELÁŘE NEZAPOMENOUT ZAVŘÍT OKNO! Chodilo se na to tenkrát dívat tolik lidí, že jsem uvažoval o zřízení průvodcovských služeb a půjčování papučí. Nápis vydržel až do následujícího lakovaní dveří na celém patře, a to bylo proklatě dlouho.

My otevírači (doufám, že v téhle úchylce nejsem sám), to prostě nemáme jednoduché. Pronásleduje nás bodavý hmyz, nebezpečí zákeřných nemocí i zimomřivé osoby, s nimiž sdílíme polouzavřené prostory. Nepomáhá ani únik do virtuálního světa a otevření co největšího počtu windousů na ploše. Ale možná jsem na to už vyzrál: otevření okna do duše založením blogu přineslo úlevu. Možná jen krátkodobou, ale – uvidíme… 

Příspěvek byl publikován v rubrice tak jde život a jeho autorem je rowdy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.