to je téma na horror.
Nemohlo by se stát, protože 1.7.06 není pracovní den.
Byl první červenec. Všichni toho dne vstávali s třesem. Řidiči při pohledu na klíčky od auta odvraceli pohled, dokud to šlo. Když je museli vzít do ruky, používali kombinačky s dvojitou izolací, obalené posledním číslem Světa motorů. S dávením a odporem vstoupili do garáží nebo na parkoviště, odemkli a vsunuli svá těla do vozidel. Po nastartování se blížili k první křižovatce na jedničku. Přestože jeli po silnici označené žlutým čtvercem, na hraně křižovatky bojácně zastavili a usilovně se rozhlíželi do všech stran.
Po pěti kilometrech si většina dovolila zařadit druhý, ba i třetí převodový stupeň. Za předpokladu, že v chladiči ještě zbyla nějaká ta nevyvařená voda; zastavit se ale nikdo neodvažoval. Zvonění mobilních telefonů nedoléhalo k jejích uším, neboť byly pečlivě odloženy do kufru, uschovány pod rezervou a zamotány do dek, použitých naposled v souvislosti s potencionálně trestným činem znásilnění mladistvé stopařky. (Naštěstí byla protřelá a nestěžovala si).
Kolem poledne se již dobrá polovina řidičů riskla předjíždění. Blinkry pro jistotu nikdo ani nevypínal, pouze v okruhu půl kilometru kolem kruhových objezdů. Ti, co do té doby drželi v ruce pro jistotu rozsvícenou baterku, ji už namnoze odložili.
Po třetí hodině se provoz na chvíli zpomalil, jak se začali vracet z práce ti, kteří se ještě nevzpamatovali z ranního šoku. Teď už se ale osmělovali rychleji.
V šest hodin byla sedmdesátka v obci běžnou rychlostí. Mezi Horním a Dolním Žabotínem došlo k čelnímu střetu dvou aut ve stovce. U Kožichu nad Orlicí řidič dodávky nezvládl ve vysoké rychlosti smyk a zřítil se do Orlice. Kožich ho stáhl ke dnu.
Policisté toho dne vstali také s třesem, ale radostným. Nedočkavýma ručkama uchopili nově vyfasované bodové záznamníky, ze kterých měli děti večer za úkol vygumovat všechny cvičné položky. Mezi 13. a 18. jízdní hlídkou v krajském městě Holozeň se strhla rvačka o výhodné místo na vjezdu do kruhového objezdu. která skončila pláčem velitele jedné z nich a natrženým nárameníkem řadového člena druhé hlídky.
Po několika desítkách minut se orgánů začala zmocňovat nejistota. Auta projížděla kolem krokem, řidiči vystupovali a oslovovali se “Až po vás”, “Ó jste velmi laskav, to nemohu přijmout” a “Příště pustíte zase vy mne”. Praporčík Tláskal musel být převezen na jednotku intenzivní péče, protože se začal dusit listy z bodového záznamníku, které v rozčilení pozřel v množství větším než malém. Definitivně dodýchal v okamžiku, kdy se řidič sanitky záchranné služby ukláněl tiráku, dávajícímu přednost autu s majákem.
Horko a neobvyklý druh provozu, ve spojení s frustrací a výfukovými plyny z aut jedoucích na dvojku, vykonaly své. Příslušníci hromadně odpadali. Jejich navždy bezvládná těla plnila příkopy a přispěla tak ke katastrofálnímu průběhu příští povodně. Jen nejsilnější jedinci, zakousnuti do služební píšťalky, přežili první hodiny. Pak se ale jejich zrak začal projasňovat. Rychle jedoucích odvážlivců přibývalo a záznamníky se začaly plnit. Poručíka Zavalila zavalila kolem devatenácté hodiny hromada zabavených řidičáků a jeden z nich mu přeťal krční tepnu. Nadstrážmistr Hrajnoha začal po zaplnění záznamníku pokrývat bodovými záznamy fasádu kostela a byl příslušníky městské policie zatčen a vyslýchán v podezření, že jde o obávaného sprejera FučHo.
Druhého července se už zase jezdilo normálně.
no až se do nás pustí,ona to taková prdel nebude :o) ale článek velmi gutisch.
suprpobavils 🙂
nacestach.bloguje.cz
.)..ještě že je 1. července sobota a do práce se tudíž tolik lidí nepohrne.. .))
Umřela jsem smíchy…
Krásný.-))))))))))))))))))))))))))))))