Život je peklo, když si na vás zasedne hlodavec.
Nejdříve je nutno popsat bojiště: dům zvící nudle, o délce asi 28 metrů, z toho polovina obytná, postavená v roce 1902. Druhá polovina je z roku 1930; hospodář se ekonomicky vzmohl, postavil proto chlívy a stodolu asi o 10 centimetrů vyšší. Tím zajistil snadný prostup hlodavců z druhé části do první bez obavy z klimatických vlivů.
V druhé části chováme místo krav auto, místo žebřiňáku hoblovku a cirkulárku. Na půdu jsme kdysi věšeli prádlo. Teď je prázná a obsahuje jen jeden větší předmět – žebřík. Ten je přistaven ke zdi, oddělující obytnou a neobytnou část, za ní má pokoj Mladší.
Žebřík tam není samoúčelně; šplháním se dostanu k drobnému otvoru do zdi těsně pod střechou. To je moje loviště. Dírou může troufalá nebo hlady zoufalá myš proniknout do mezery mezi taškami, izolací a vnitřním obkladem z palubek. Mohl bych ji zazdít. Já bych ale přišel o loviště, myši by nepřišly o šanci; střecha samozřejmě na zeď nepřiléhá myšotěsně.
Odlovný cyklus začíná tak, že jednoho večera někdo zaslechne chroustání nebo rychlé drobné krůčky nad hlavou. O život se nikdo neděsí, rodina je edukována, že myš není dravec. Protože je mi to obvykle sděleno v posteli, nelze čekat bleskurychlou a hlavně ne pozitivní reakci.
Následuje fáze ukecávací. Střídavě tvrdím, že myš neslyším a určitě se odstěhovala, a že vyrazím na lov, jak jen to půjde. Jsem prostě založen ekologicky a pacifisticky a rád bych s myší vyjednával.
Pak přijde fáze vyhrožovací. Mladší tvrdí, že se kvůli hryzání zanedbala přípravu do školy a přinesla proto tu čtyřku z matematiky. Berka vyhrožuje, že s myší pod jednou střechou žít nebude. To zní sice slibně, ale nakonec to stejně odnese ta němá tvář. Fáze končí tím, že mě myš o půl třetí v noci kousne do ucha a prchne mezi palubky.
Poslední stadium je hororové. Vnikám do ledničky a probírám poživatiny. Nalezenou lovnou surovinu rozdělím na dvě části, odpovídající poměru hmotnosti mě a myši. Svou větší polovinu (pardon, já vím, že to je špatně) senzoricky testuji, zda je vhodná k lovu (tím chci říct, že ji sežeru). S částí určenou k lovu odcházím a lezu na žebřík.
Vyndám pastičku, kde jsou nepatrné zbytku posledního úlovku. (Myši jsou pěkní kanibalové, kouskem vlastní babičky nepohrdnou.) Instaluji surovinu a natahuji pastičku, která vyniká tím, že má velmi lehký chod. Díky tomu mám skoro vždy úspěch, i když musím natahovat několikrát a ovazovat vlastní prsty. Vkládám na loviště a odcházím.
Co se děje pak, nechci vědět. Od jisté doby mám k pasti přivázán provázek se závažím; špatně chycená myš má sílu lva nebo aspoň lvíčátka a několikrát už zařízení odvlekla na druhou stranu zdi. Při výměně izolace v pokoji Mladší se pak na mě vysypalo několik pastiček, naštěstí sklaplých a bez obyvatel.
Už zase hryže. Možná se tentokrát vymluvím na to, že je to chráněný rejsek.
Ne, opravdu problémNedaří se mi otevřít Tvůj poslední článek. Je to ve mně?
Jokoten boj s myší mi připadá můj boj s Tvým posldním příspěvkem, já se do něj prostě nedostanu a to už jsem to zkoušela obejít ze všech stran!!
rejsek nerejsek, ale měla by jít hryzat jinam…:-)
Jo jo, jenžeŇuninka je divoký kočk a tak do toho de doopravdy jako:-)
Jo, myšoplašten tady kvičí furt, ale potvory si myslejí, že je to diskotéka
Taky jsem měla pořád problémy s myší,pořád se vybíjely baterky a tak jsem se vrátila k té na drátě. Jinak Tě mohu ujistit, že nechodí-li myši střechou, či jinudy horem, chodí prostě normálně dveřma a děsně rychle. Myši mi lezou na nervy, nicméně pastičky a jiné nechutnosti jsou zde zakázány, no a nakonec tu s námi od ledna žije kočk, ovšem poté, co jsem viděla jednou v přímém přenosu hru kočky s myší,začnu považovat za liberálnější ty pastičky:-)