Asi to tak bude.

Aspoň je to natištěno na maturitních stužkách, které Mladší včera přinesla domů. Nechala si je pochválit, využila toho k vyloudění nějaké hotovosti a na závěr oznámila, že přijde až ve středu.

Když končila základní školu, pedagogové přinášeli zápalné oběti svatému Ámosovi, že se té třídy už zbavili. Teď údajně všichni pláčou, že už končí. Nic divného: stejný prvek v různém prostředí taky může vytvářet různé sloučeniny, jednou jedovatou, jednou takovou, že po ní kytky rostou jak z vody.

Vzorec na život jsem nikdy příliš nehledal. Jako taháky jsem používal knížky, kde vesměs dobro vítězilo nad zlem, i když mu to často dalo fušku. Zkraje k tomu stačilo nakrmit mravence nebo bezdomovce seniora, později mít rychlého koně a pušku henryovku, nakonec jsem se dostal i k dílům s trochu komplikovanějšími vztahy. Ale nejsložitější jsou ty skutečné.

Na svůj stužkovací večírek si už vzpomínám jen velmi, velmi matně. Určitě nedošlo k žádnému přelomu, necítil jsem se dospělejší nebo zodpovědnější. Neskončil jsem namotaný na lucerně, ale s čistou hlavou taky určitě ne. Ale asi mi to začalo docházet, že život je boj. Že člověk občas musí něco oželet a někdy zase získá jen tak lehce něco, s čím vůbec nepočítal. Nebyl to žádný mezník, ale malý krůček k samostatnosti a odpovědnosti.

Snad dnes večer taky někam vykročí. Pravou nohou.