automatizovaně!K téhle vzpomínce mě inspirovala Mirka.

Šňupací tabák byl oblíbený někdy v době mých studií. Chodili jsme tehdy po pražských hospodách a hlavně k Pinkasům, kde se líbilo mému kamarádu Pokropovi. Většina hostů bývali jednak staří pánové, štamgasti, jednak studenti. A právě tady frčel šňupací tabák, z Tuzexu, modrá krabička s tmavočerveným štítkem, za dva bony (možná za pět, už nevím). Ačkoliv jsem nikdy nesháněl bony, abych si koupil tuzexové džíny, tyhle drobné jsem si sehnal, zakoupil krabičku a byl "in".

Klasické šňupání spočívalo v otevření krabičky, nabrání špetky prášku rohem víčka, vytvoření dvou kupek na hřbetu dlaně a vdechnutí do dírek. Pak ale Pokrop prohlásil, že někde získal úžasnou věc, šňupací automat. A že je to dokonalost sama, která dělá ze šňupání rajskou záležitost, a navíc dekorativní kus nábytku.

Posléze se dal přemluvit a tuto vzácnost k Pinkasům přinesl. Už si nevzpomínám, jak vypadala, ale přesně si vzpomínám na repliku, kterou jsem podle ní vytvořil. Bylo to lakované prkénko se dvěma překrývajícími se páčkami na pantech, pružně přitažené k podložce. Pružnost obstarávala poněkud plebejsky gumička, lepší řešení jsem nevymyslel. Stisknutím jedné páčky se postupně natahovala druhá, až vyskočily ze vzájemného propojení a druhá páčka udeřila na můstek, který měl na opačné straně dva důlky s roztečí shodnou s roztečí nosních dírek, kam se sypal prášek, a prášek byl katapultován do nosu. Celé to bylo završeno otočným zrcátkem. To jsem odmontoval z mikroskopu, který jsem kdysi dostal v naději, že se ze mne vyklube zdatný přírodovědec. Zrcátko sloužilo ke správnému nastavení katapultu pod nosní dírky.

Celý výrobek byl natřen vodovzdorným lodním lakem (co kdyby bylo nutno si šňupnout třeba v dešti) a dekorován propisotovým nápisem označujícím typ a výrobce, tedy mě.

Už nevím, kde skončil, ale byl jsem s ním uznávaným členem stolní společnosti.