Výjimečný večer. Jednou, maximálně dvakrát za život.

Prakticky každý blogger teď píše o jediném – o maturitním plese. Svém, svých dětí nebo aspoň známých. Těch pár bezvýznamných pisálků, co na žádném nebyli, nestojí za řeč :-)))

Tak já už taky můžu. Nevím sice, jestli můžu být hrdý jako Gomba, ale líp napsat bych to stejně nedokázal.

Blížící se ples poznáte po příchodu domů podle toho, že se na stole povalují několikery punčocháče, v koupelně je přenosné rádio a baterky do foťáku se nabíjejí na záchodě.

Dámy nejsou doma a přihrnou se s novými hlavami. Koupelna se naplní třaskavou směsí, všechny dveře od skříní jsou otevřené a Buflík se tváří, jakoby by měl prasklé parohy.

Vyrážíme půl hodiny před teoretickým začátkem. Ve vedlejší ulici bereme kamarádku. Přibíhá a říká: "Nestíhám, nejsem namalovaná!" Já na to, že nejsem ani oblečený. Použitelný oblek mi visí v práci ve skříni. Takže cesta do sálu vede fabrikou. Vyběhnout do třetího patra, zaměnit džíny za tesilky, sako přes rameno a seběhnout dolů = 4 minuty. Nevím, co ty ženské na to strojení mají. Kravata se dá uvázat cestou přes parkoviště.

Samozřejmě že vše začíná později, ale to na dojemnosti okamžiku neubírá. Chtěl jsem vidět nejkrásnější dívku světa, ale nepřišla. Asi už na maturitě netrvá. Stejně jsem si chtěl jen potvrdit dojem, že je tu nejméně tucet jiných, neméně krásných. Krásně devatenáctiletých.

Mladší padá šerpa, Berce teče krev z nosu na bílou blůzu, mně se nabíjí blesk, když bych měl mačkat spoušť a Starší si nalila půlku piva do výstřihu, což se celkem ztratí. Jinak bez závad.

Třídní profesorky i profesoři zřejmě měli na pedagogické fakultě předmět Maturitní plesání. Vesměs se dobře baví a vznášejí se parketem.

Je půlnoc, všichni šlapou po čerpách, piští a vřeští. Plný parket kluků a holek, co ještě v životě nestihli nic zkazit. Ať si to ještě chvíli užijí.