Přišli v neděli

a bylo jich šest.

Viděl jsem je už půl hodiny předem. Stříhal jsem keře na chodníku a viděl, jak postupně zvoní u domů v naší ulici. Dvě ženy spolu, dva muži každý s jedním dítětem – holčička v modrých šatečkách a důležitě se tvářící kluk s kravatou.

Trvalo jim to ale dlouho, mezitím jsem byl hotov, ale vzal jsem aspoň sekačku a začal šmejdit po zahradě. Ať vidí, že jdou k osobě, co neví, že má sváteční den světit. Ale stejně zazvonili.

Vyšel na mě ten s tou holčičkou, ostatní už mezitím dobrali protější stranu, poradili se na rohu a šli do dalších ulic.

"Můžu s vámi chvíli mluvit?" zeptal se.

"Už vás někdy napadlo, jestli by lidé nemohli žít déle než dosud?"

"Samozřejmě, na tom přece pracují celá stáda odborníků, lékařů, mikrobiologů, biochemiků…. Ale já nevím, jestli to není pošetilost. Člověk je naprogramován a postaven tak, aby vydržel nějakých třicet, pětatřicet let strádání. Nebo sedmdesát, pětasedmdesát let pohodlného života. Pak už orgány selhávají jeden za druhým, reprodukční funkce vyhasínají, psychika se začíná vyrovnávat s blížícím se koncem."

"Ale přece, bylo by pěkné prodloužit si život nad tyto hranice, žít navěky, ne?"

"Věčný život není dar, je to prokletí. Znáte Věc Makropulos?"

Znal jen jméno a autora.

"A to nemluvím o takových věcech, jako upíři, vlkodlaci, Bílé paní nebo prostě jen duše, co chodí po domech, vržou nábytkem, rozsvěcejí světla a dokonce se už naučily i zacházet s mobily!"

"Tak dobrá, ale aspoň na tu dobu, která je nám vyhrazena, bychom se měli snažit o něco lepšího. Vybudovat ráj aspoň na zemi!" Vytáhl knížku s barevným obalem. Mladí krásní lidé se na obalu objímali uprostřed kytiček a nasyceně vypadajících šelem.

"Milý pane, člověk je zvíře. Spoustu se toho naučil dělat jinak než zvířata, pro své vlastní pohodlí. Ale jakmile hrozí nějaké podstatnější nebezpečí, nastane nějaká nerovnováha nebo ohrožení, slupka civilizace opadává a zůstává původní podstata."

"Nemyslíte ale, že to všechno má nějaký hlubší smysl a někoho, kdo to celé ve své dokonalosti vymyslel, naplánoval, stvořil?"

"Rozhodně ne. Pokud ano, měl by se za své dílo stydět. Podívejte se, takový brouk roháč. Celý svůj život nosí obrovská kusadla, velká jak zbytek těla, a prakticky je nepotřebuje. Nemůže se jimi bránit ani si opatřovat potravu. Jediný smysl je dokázat svoji genetickou dokonalost, odtrhnout soka s menšími kusadly od kůry a odhodit ho daleko od samičky, která čeká, kdo bude nejlepší. Samoúčelná věc. A takových je, kam se podíváte."

"No, jsem rád, že jsme si popovídali. Kdybyste si přece jen něco chtěl přečíst, podívejte se na tenhle leták."

"Děkuji, podívám, ale předpokládám, že neočekáváte, že by se mnou obsah zamával?"

"Ne, to asi ne. Na shledanou."

Odbočili do sousední ulice a marně hledali zvonek na sousedových vratech.

Za další hodinu obešli poslední blok a sešli se všichni na louce, za náspem povodňové hráze. Chytli se za ruce a zem se jen tak maličko zatřásla, jen co by zaznamenal nejcitlivější seismograf kilometr daleko, a byli pryč. Žádný zápach, to je oblíbený omyl od té doby, co se pratetě Boženy Němcové po tom úkazu tak klepaly nohy, že se jí samy vznítily sirky v kapsáři.

Tak nám ten víkend pěkně utekl. A v pondělí ráno na poradě budu mít úspěch. Šéf o takových případech rád slyší, protože může svého náměstka pro věci zla pěkně zdupat, že by se jeho lidi s tou alternativní kulturou měli trochu krotit, i o dovolené.

Příspěvek byl publikován v rubrice skoro jako život a jeho autorem je rowdy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

5 komentářů u „Přišli v neděli

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.