Už se to blíží

a zítra mizím…

V pátek jsem ve čtvrt na osm večer odeslal poslední služební ímejl, v sobotu ráno začal unáhleně balit, v sobotu v poledne byl hotový a od té doby sedím na kufrech.

Tedy kecám, nemám kufry, nýbrž batoh. A stihnul jsem mezitím jedny slavnosti vína a málem jedny pivní slavosti, jednu welmi příjemnou koupel na Lopaťáku a jednu rekordní jízdu na trase Pirknperk – Babičkov (47 km za 1:42:30, což podle cyklokompjůtru obnášelo průměr 27,55 km/hod. Zajímavé je, že na kalkulačce to vychází malinko jinak, ale kompjůtr je kompjůtr…) Pravda, bylo to po příznivém svěžím západním větru, ale přece. Nejlepší chvilka ale byla, když jsem dojížděl k zavřeným závorám v městečku Smrkozámeček, a ony se samy přede mnou otevřely, aniž předtím projel vlak! Ani jsem netušil, že mám takové charisma na zabezpečovací systémy, budu to muset nějak rozumně využít 🙂

Zpátky jsem se vezl autem, které tam dojelo za účelem usalašení Buflíka, anžto Buflík s námi nejede, anžto by musel dostat čip a to by přepadával na jednu stranu. Řídila Starší a já seděl na předním pravém sedadle a na křižovatkách cvičně stínově řadil levou rukou a blinkry přepínal pravou. A připadal si jako v autoškole, kde jsme první dvě hodiny seděli na bedně s přivařeným volantem, pedály a šaltpákami, jednou na podlaze a jednou pod volantem, a synchronizovali si ruce a nohy.

Máme vytištěné a připravené fšechny mapy, itineráře a průvodce, nastudované trasy a pamětihodnosti, víme vlastně prakticky fšechno, takže se jeví jako zbytečnost, vůbec někam jezdit.

Taky jsme vyndali na zahradu bundy a boty a foukali na ně impregnaci a sušili, protože očekáváme nevlídné počasí, fukeř a přeháňky 5x za den, tak proč tam my blbci vlastně jedeme?

Ale už je to rozhodnuté, v pondělí večer se svěříme nějakému zrzavému kapitánovi, co nás odveze k sobě domů, tedy do vlasti a my se po ní budeme potloukat a chytat dojmy jak bělásky, schovávat se pod pláštěnkami a stavět stany v atlantickém větru, brouzdat se ve vřesu a po čuchu hledat palírny.

Tak tu buďte hodní, ať jste kde jste, slibuju, že budu psát deníček a jestli se mi mezi vřesem, dolmeny a menhiry podaří najít počítač s Internetem, napíšu, jestli žiju…

Příspěvek byl publikován v rubrice tak jde život a jeho autorem je rowdy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

7 komentářů u „Už se to blíží

  1. To se mi stává občas, že mám tak nastudovanou trasu a všechny materiály, že už tam vůbec nemusím jezdit. Jen mě to nikdy nenapadlo takhle krásně konstatovat. Moc jsi mě rozesmál!

  2. Báro, ale realita je přece jen realita, co kdyby to byly jen kecy :-))
    zuzi – jet a nevědět kam má taky své kouzlo
    Gombo – určitě, nejednu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.