Prosím vášnivě nelíbat

po dobu tří měsíců

Než dojde k vrůstu.

Pak zas můžete, jako obvykle 🙂

V pátek jsem ve fabrice odpíchnul ve čtyři hodiny, doma rychle sbalil pár nejnutnějších věcí a valil do Babičkova na druhou fázi tvorby Rowdyho Grass Reactoru. Jela se mnou ještě Starší, která mezitím vyrazila už dřív, abych ji nemusel po cestě moc honit, a dorazila na chatu dávno přede mnou.

Nedalo mi to, abych neudělal odbočku do Skouřenic, kde jsem našel jen zamčená vrata hospody. Rekognoskoval jsem situaci a dostal vzkaz "Dnes se hraje U rybiček!" (To je hospoda v Babičkově, kam jsem přišel po opadnutí vody po povodních 1997 a dožadoval se jídla. Odpověď zněla: "Máme jen utopence"!")

Zavolal jsem Starší, že si dám tlačenku a pivo U rybiček a jedu za ní na chatu. Tlačenku jsem si dal skutečně jen jednu, ale těch piv bylo nějak víc. Víte, když se začnou zpívat ty strarý hity… Chudinka Starší zatím musela chodit čůrat s baterkou a bála ježků a myší, šustících v lese. Dorazil jsem ve dvě, a v krbu už oheň mezitím vyhasnul…

Ráno jsme musel brzy vstát a nadráždit motorovou kosu. Naštěstí trávy bylo podstatně míň než při první sklizni, takže o půl jedenácté bylo posekáno a shrabáno a mohl jsem vyrazit směr Libomyšl. Abych na operačním křesla nesmrděl, stavil jsem se ve svém rodném domku (už na něm hledám místo pro plaketu) za účelem teplé sprchy. Na místě jsme bohužel zjistil, že Starší vzala omylem klíče od Pantátova, takže jsme musel vzít zavděk studeným bazénem. No a když bilo poledne, zvonil jsem jsme na dveře ordinace v Libomyšli.

Pan docent mě uložil do křesla, vyrobil dvě díry do kosti, zašrouboval do nich dráty, poučil o dalším postupu (tři měsíce bez vášnivého líbání!) a vykopnul. Účelem návštěvy bylo doplnění menších deficitů ve skusu. Mohl bych možná tvrdit, že mi ti čtyřicet jedničku a čtyřicet dvojku vyrazil dvoumetrový černoch v boji o čest čehosi, ve skutečnosti mi je vleže vytrhla úplně mrňavá paní doktorka.

Ještě než pominula anestezie, byl jsem už na zpáteční cestě. V Babičkově bylo už otevřeno, dostal jsem buřtguláš (ano, kašovitá strava je v této situaci ideální), bábovku a kafe, trochu si poležel na houpačce a popovídal o životě a zas valil zpátky.

Cestou jsme řešil problém, zda si dát pivo ještě zatepla před večeří, nebo až po ní. Strašlivé dilema se vyřešilo samo – dal jsem si jedno před ní, načež u nás zazvonila Berčina bývalá kolegyně, kterou jsme neviděli už skoro deset let – no a šlo se na další…

Celé to představovalo 137 km a potřeboval jsem na to 5:51 hodin.

A nakonec ilustrativní foto živého Frankensteina. Pozor, opravdu jen pro silné povahy!

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

srouby.jpg

Příspěvek byl publikován v rubrice tak jde život a jeho autorem je rowdy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

10 komentářů u „Prosím vášnivě nelíbat

  1. Dobrý.Jako věšák na oblečení třeba. Až dojde k vrůstu, se rozumí.

    Čekal jsem kosti zlomené, maso krvavé – njn, jsem již asi okoralý …

  2. A teď se ukaž, blamáž, kde je ta fotka pro otrlé, heh? já jsem usoudila, že otrlá jsem dosti, a když takhle připravena jsem srolovala dolů, tak on ten červený křížek. To mi pověz, proč vypadáš nemlich stejně jako všechny jiné červené křížky, které jsem kdy viděla.

Napsat komentář: jenia Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *