Proč být pořád na jednom místě

a dojíždění je taky blbost!

Si dnes řekly milióny pavoučků. Vypustili vlákna a vznesli se v ranně podzimním slunci.

Vyjel jsem jen tak nazdařbůh po obědě na krátkou projížďku, ani jsem nevěděl pořádně kam. Původně jsem směřoval na Ocelové hory, ale sotva jsem překřížil hlavní trať kousek za Perníkovem, padla na mě taková lenost, že jsem to otočil a prásknul sebou na kobercem pokrytý skákací můstek u písáku v Bělicích. Vybral jsem si tiché, osamělé místečko a chtěl zavolat, kde jsem a jak se tam zdržím a třeba něco hezkého, ale v tom přišla rybářská rodinka, která třpytkování pojala jako pěší turistiku a chvíli mi svištěla s vlasci kolem hlavy. Pak zas zmizeli a konečně jsem si mohl v klidu lehnout a pozorovat skrz rákosí, jak se slunce blíží k obzoru a pavoučí vlákna se nesou nad hladinou.

Nejdelší jsem pak našel zachycené na ukazateli odbočky na vesnici Dědek, mělo dobrých osm metrů, nekecám, ale došly mi baterky ve foťáku a stejně by něco tak dlouhého a tenkého nebylo na fotce vidět…

Pak jsem si dal utopence v nově objevené a proklatě pohodové hospodě U Čochtana a pomalu frčel domů a otíral přitom vlákna z obličeje a řidítek

Tenhle týden byl samá premiéra a náhradní řešení.

Začalo to brýlovou premiérou v pondělí, hned po ní byla jedna filmová a ještě o jednu jsem přišel. Pár věcí jsem tenhle týden dělal poprvé a několikrát jsem musel improvizovat a použít náhradní řešení.

A taky něco asi naposled – třeba jsem dnes asi naposled snídal na zahradě, protože říjen má být deštivý…