Itinerář života

Celý život někam jdeš.

Vyrazíš od Studně narození. Přebrodíš přes Bažiny dětství a prodereš se Houštinami vzdělání. Kompas se ti začne zmateně točit v Údolí puberty.

Několikrát přebrodíš Řeku generačního nedorozumění. Možná tě strhne proud, možná najdeš mělký brod a přejdeš rychle na druhou stranu.

Pak bude rozcestí. Můžeš se vydat po červené a stoupat na hřeben Hor úspěchu. Procházíš dlouho hustým Lesem námahy, ale najednou všechny překážky kolem zmizí a zůstane jen ohebná kleč pod nohama. Musíš pořád dávat pozor na každý krok. Některé balvany jsou kluzké, jiné vratké a hluboká údolí po obou stranách mají ostré hroty a neschůdné svahy, po kterých se už zpátky těžko vyškrábeš. Možná dojdeš až na Vrchol kariéry, budeš se cítit hrdě a svět ti bude ležet u nohou. Ale musš se udržet na té malé plošině, zespodu už se hrnou další.

Třeba se budeš dřít do kopce a pak zjistíš, že ostatní vyjeli z druhé strany lanovkou, poházeli tam plechovky od piva a ukradli vrcholovou knížku. A možná půjdeš celou cestu mlhou a ani nepoznáš, kdy jsi nahoře.

Můžeš jít po zelené a stoupat zvolna Údolím klidu. Najednou ale cesta začne stoupat k červené a musíš se rozmyslet. Stačí mi síly? Mám sebou dost zásob? Až vyjdu ze závětří, dokážu pokračovat? Nebo si lehnu na poslední loučku a budu koukat do sluníčka se stéblem v zubech? Je to tak jednoduché, ale málokdo se správně ocení.

Když půjdeš po modré, nebudeš mít nouzi o vodu. Budeš sledovat klidný tok Řeky porozumění. Obejdeš největší vrcholy uctivým obloukem a vykoupeš se, kdy budeš chtít. Dej pozor na bažiny, někdo se ti třeba podívá na boty a bude tě mít za šupáka. Ale to ti nemusí vadit, pokud víš, že šupák jsi.

Nejhorší je žlutá. Je krátká a propojuje jen jiné barvy. Nemůžeš ji sledovat celý zbytek života, vždycky musíš přijmout chvíli jinou hru. Někomu to vyhovuje, nebaví ho pořád stejná cesta. Střídání je zábavné, chce to ale pevné nervy, neztratit mapu a na každé křižovatce se správně rozhodnout.

Možná se ti povede nakonec sejít do Údolí klidu s měkkou trávou nebo do Kempu odpočinku s vlhkou pípou a čistými záchody. Shoď svůj batoh, dokud pod ním nepadáš únavou, osvoboď nohy z kožených pohorek a projdi se po písku. Dosud jsi musel, teď už jen chtěj.

Nepůjdeš sám, někoho na cestě jistě potkáš. Někdo s tebou půjde kousek, někdo třeba dlouho a pomůže ti s batohem, když se ti bude zdát příliš těžký. Nechoď sám, většinou to sice není nebezpečné, ale je to otrava. Nech si ale vždycky dost místa, aby ses mohl nadechnout nebo odbočit z hlavní cesty a jít postranní pěšinkou. Nechtěj zachraňovat všechny, co jdou cestou, která se ti zdá špatná. Jejich mapa asi ukazuje něco jiného.

Taky bys měl někomu o své cestě vyprávět. Někomu, kdo chceš, aby došel dál než ty.

Vyhni se Poušti beznaděje a Dolině šílenství. Smoč si nohy v Potoce bláznů, ale jen trochu a na chvíli. Zastav se na Salaši přátelství a vezmi sebou vše, co ti dají. Varuj se odbočky do Rokle závisti a Strže afektu. Dej pozor na fatu morgánu a nechoď za tím, co se chvěje. Hledej po cestě Prameny moudrosti a Studánky lásky. Nevstupuj do Zámků hrůzy a na Tržiště senzací. Klidně se svez na Horské dráze, ale počítej, že za to zaplatíš. Nebo ti z toho aspoň bude špatně.

Jsem senilně navinule sentimentální? No, to se někdy stane i ve slušnějších rodinách.

Příspěvek byl publikován v rubrice skoro jako život a jeho autorem je rowdy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

11 komentářů u „Itinerář života

  1. R.,nejlepší jsou ti, co jedou nahoru lanovkou… Někteří z těch dole točí klikou té lanovky a doufají, že ti nahoře je posléze na té lanovce vyvezou. A oni nakonec ne. A ti vezoucí se ještě pořvávají na ty dole “Hejbni kostrou, kůže líná!!” Pěkně jsi to napsal.

  2. Je to moudre. Velmi moudre. Alespon ja to tak citim pokud jsem schopna moudrost rozeznat :o)))

    Pro me bylo vzdycky dulezite se vyskrabat nahoru i kdyz me vsichni odrazovali. Nechapali proc a kam lezu. Vsechnu silu co jsem mela jsem vkladala do splhani, lezlo se mnou nekolik lidi, stridave jsem je nesla na ramenou, tlacila a cekala nez si odpocinou. Na vrcholu jsem si oddchla a vsichni se rozbehli po zelenych stavnatych loukach. A ja sla v klidu hrebenem dal a vyzula si boty, abych citila jemnost travy.Cesta se pomalu sklani dolu, objevuji se potucky, tunky a ja si konecne sednu a kocham se tou krasou. Vim ze jsem byla nahore, vim jak to tam vypada a ze jsem tam vytlacila i ty co jeste nemeli dostatek sily. Treba i proto, ze to byli deti. Jedno z deti si vedu za ruku. Lestli bude potreba, prestanu se kochat u potoka a polezu s nim jeste jednou zpet. VYpada to tak, ze poteba bude. Ale potucky s cistou zurcici vodou cekaji, nic mi neutece :o)))) Neobchazim vrcholy traverzou :o) A nemam rada zkratky. A nezachranuji.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *