Omluvenka dvoudenní nepřítomnosti
Byl jsem nomimován, nebo jsem se nominoval, na cestu do ocelového srdce. Na cestu jsem obdržel jedno starší auto a dvě mladší kolegyně.
Abychom dorazili na desátou včas, bylo nutno vstávat třeskutě brzo (díky posunu času ale vlastně stejně jako minulý týden), vyrazit v šest a kvůli četným uzavírkám dodržovat postup "nikde nezastavujeme, máme zpoždění". Stejně nebylo kde, za Olomoucí nevědí co je to pumpa… Nakonec to ale na jednu malou pauzu vyšlo, ukryt za benzínovým stojanem jsem se převlékl za namažera (to byl původně překlep, ale moc se mi líbí) a konečná dohledávka místa konání podle plánku se taky povedla.
Maratón řečníků završila jedna dáma, co vypadala, že se u toho každou chvíli usedavě rozpláče, ale vydržela to a my s ní. Mezitím už bylo skoro šest, rozebrali jsme zbylé chlebíčky a vyrazili směr ubytování, což se neobešlo bez projetí několika nádraží, která jsme původně vůbec neměli projet. Trefili jsme díky znalosti panoramatu.
V Porubě už nás čekala spřízněná téměř domorodá dáma, od které jsme měli slíbenou exkurzi v největší ostravské večerní atrakci, Stodolní ulici. Ukázalo se, že dotyčná je tam rovněž skoro poprvé v životě, což ale nebylo na závadu – ty hospody a chlapíci čmoudící dřevěným uhlím pod klobásami, to nešlo přehlédnout ani přečuchnout. Přesvědčil jsem se, že dát si Guinesse na kontinentu je asi blbost, jeden tatarák udělá radost hromadě lidí, zasednout někomu stoličku znamená, že se ho půl večera nezbavíte a když je barový pult solidní konstrikce, mohou na něm klidně tančit i čtyři mladé dámy. Prostě samé poučné, pro život důležité poznatky.
Dopoledne jsme z řečí zjistili, že přednášející se tužili poblíž daleko více a déle, což ale na jejich výkonu neubralo. Nenechali jsme se zahanbit a jejich řeči vydrželi, místy si i zapsali.
Hlásím, že megabidet jsem nenalezl, ač vybaven přístrojem určeným k sejmutí a následné prezentaci končetin na Internetu. Dost práce mi dalo najít vozidlo pro zpáteční cestu, anžto centrum město je pokryto tabulkami o vyhrazením parkování na každém metru. Kde není tabulka, jsou na vozovce nesmyslné čmáranice v nepochopitelných barevných odstínech. Tak snad příště.
Dodatek: nikdo mě neumazal od mouru ani jsem žádnou nechytil kahanem, tak zas někdy určitě přijedu…
Kam., jo v desperadu jsme byli taky!
R.,to právě pro snoby ne – takový normální bar jakých jsou tam desítky;) Pravda, Desperado se svými dřevěnými lavicemi a cihlovou výzdobou působí omšeleji a tam já se teda necítím a tudíž nevyskytuji:))
Mod.,
1.Do husy nikdy!
2.Do Husy na Stodolní jo, tam jsou vidět věci (Kterak žena sbalila muže za dvě hodiny a odvedla si ho na akci)
3.Do Husy v Brně to mám dost z ruky:)
Kam.do Husy jedině v Brně, tam ona totiž bytostně patří a je to prima hospoda:-)
R.no jo, to já znám, jak člověk sní jednou pizu v Itálii, vypije tam picolo, poobědvá Kung-pao v Číně a dá si třeba Grenadínu ve Španělsku, syrečky v Olomouci, perník v Pardubicích, tak už to do sebe jinde nedostane,možná leda nějaký snob v Potrefené Huse:-))
Mod., žes neřekla dříf :-)))
Kam., fajna, fakt! Husu jsme minuli obloukem, tuším že je to něco pro snoby :-)))
R.,a to jsi byl tak blízko megabidetu, asi čtyři ulice:)) Tož fajna je ta atrakce Stodolni, ni? Posledně jsem byl v Potrefené huse a přítomné osazenstvo ženského pohlaví, které slavilo rozvod, se asi rozhodlo, že musí svým chováním uctít název tohoto baru…:)) A myslím, že se jim to dokonale povedlo, páč jsem ztratil iluze. Hlavně o těch vdaných, ty řádily nejvíc… :)) My, mužské osazenstvo v počtu dvou kusů…jsme pak potichoučku prchli, což v tom pištění a řevu potrefených hus nebyl problém:)
Souhlasím, Guinesse na kontinentu, to je kravina teda:-)))))))))