Nejde o hmyz

Už jsem se někdy zmiňoval, že nám před domem, v úzkém pruhu mezi chodníkem a silnicí rostou dva keře, snad jalovce či co, zasazené sem před nějakými dvaceti lety a pak dlouhodobě neudržované. Poslední dobou je oklohňávám nůžkami do kubických tvarů, protože jinak by se už naše ulice stala neprůjezdnou a neprůchozí a nebyla by na to potřeba ani žádná petice.

Ty keře mají jednu výhodu – jak jsou navenek chlupaté, tak jsou uvnitř holé a nabízejí místo pro dobrodružné schovávačky a šplhačky. Před pár dny to objevili místní kluci a začali tam dovádět. Bohužel trochu příliš nevázaně.

Poprvé jsme je vyhnal asi před deseti dny, celkem nehrubě. Asi o dva dny později na ně nastoupila Berka, ta si ale vzpomněla na své dětství, strávené z valné části v korunách stromů, a hochy málem pochválila, jakou mají ušlechtilou zábavu. Včera jsem zaznamenal jakýsi plochý předmět ve stále holejších větvích, asi zárodek střechy 🙂

No a dnes jsem přišel domů nečekaně brzy, už v pět hodin, a zaznamenal jsem ruch ve větvoví, trčící lešenářskou trubku (zřejmě zárodek křesla), dvě malé dámské obdivovatelky na rohu, dávající signály a čím dál více kosodřevinovitý vzhled bývalé okrasy… No, proměnil jsem se v prudivého nerudného dědka a sraba zároveň (kdyby to bylo osm skinů, asi bych dělal, že to trubku nevidím…) a vyhmátnul jednoho z těch týpků, zalezlého za sousedovým autem.

Je fakt, že mi je jich trochu líto. Všechny stromy jsou za ploty, jediný lesík v okolí Technické služby nedávno proklestily a zušlechtily, ale jen podle dospělého měřítka, a dojít pár desítek nebo stovek metrů ze zastavěné zóny do přírody je zřejmě nad pohybové schopnosti počítačové generace. Aspoň kdyby uměli pořádně se schovat nebo rychle utíkat, ale ty dnešní děti jsou úplně nemožné!