Odborně.

Podle zásady "sám nejlíp vím, co mě kde bolí" jsem si asi před rokem naordinoval brejle. Na blízko, malého formátu, do kapsičky u košile, v supermarketu. (Koupil jsem je, ne ukradl). Nějakou dobu byly odložené stranou, jen pro jistotu a do zhoršených podmínek, tedy do šera, plískanice a mlhy hustější než za Brčálníkem.

Poslední měsíce jsem se přistihl nejprve při kradmém, pak při stále častějším nasazování, chvílemi přecházejícího až do systematického brejlení. Berka mne navíc opakovaně kárala, že si s tím nemám zahrávat a ať vyhledám odborníka. Nemoc pojmenovaná latinsky je vždycky snesitelnější, než když kolem vás potupně mluví o stařecké vetchozrakosti, takže jsem se vypravil na příslušné pracoviště.

Je možné sejít se s někým v čekárně nečekaně? Já se sešel s kolegou Křesťanů, který nosí brýle od mládí. Stěžoval si na kvalitu.

K: "Dva roky, a mám je poškrábaný!"

R: "Jo, ty materiály už nejsou co bejvaly."

K: " No podívej se!"

R: Bere skla do ruky a rozpačitě si je prohlíží.

K: "No vidíš to?"

R: "Když já na ty tvoje brejle bez brejlí nevidím!"

Setrvali jsme ještě chvíli v podobně konstruktivním rozhovoru, až se ozvalo zavolání od dveří ordinace. Vyběhl jsem a vstoupil do místnosti.

Sestřička L.: "Ale ne pane Rowdy, volali jsme pana Roučka!"

R. (k sobě): "Dobrá, stavím se ještě na ušním, to je hned vedle…"

Jiná sestřička mě odvedla do jiné ambulance a požadovala, abych valil bulvy. V okamžiku, kdy jsem valil nejvíc, mi najednou foukla do oka. Pak ještě do druhého, říkali tomu měření nitroočního tlaku. Měl jsem pocit, že šlo spíš o měření pevnosti svěračů, ale příslušná kontaktní místa nikdo vlhkoměrem nekontaktoval. Škoda, myslím že jsem obstál.

Paní doktorku jsem zřejmě zaujal. Zajímala se o mé oční pozadí a ještě více o popředí. Já se o pozadí ani popředí paní doktorky zajímat nemohl, protože jsem po dáfce atropinu mžoural jaxova. Pravila, že tak zajímavý šedý zákal ještě neviděla a jestli mi někdo nedal pěstí do oka. Uvedl jsem tedy do anamnézy svůj historický úraz. Chvíli jsem musel vysvětlovat, co je to diabolka, že nevím, jestli to byl náraz nebo škrábnutí a že zdravotní záznamy z doby před 35 lety už asi nemocnice v Litomyšli skartovala. Pochopila a sepsala zprávu roztomilou češtinou. To jí nevyčítám, já bych to v její rodné kečuánštině nenapsal líp.

Kontrolu mi nařídila za rok až dva, takže to s tím zákalem nebude tak horký. Se zbytky zraku jsem ze sebe vydal zbytky pracovního úsilí a zamířil domů tradičním způsobem; řídit kolo mi nezakázala.

Ty jedničky jsou prý taky dobrý a když si koupím jedenapůlky, tak ještě lepší. Až se mi bude zdát, že mám rakovinu, budu si na to čtvrt hodiny denně svítit a to by bylo, abych se z toho nedostal!