aniž bych ji viděl.

Na krátkou dovolenou, na prodloužený víkend jsme vyrazili ve středu večer. Měli jsme namířeno do Podzimních hor. Sdělovací prostředky varovaly před kalamitou. Zavrhli jsme proto nejkratší, ale nejzakopanější trasu přes Pustiny a Zajíce, jakož i plánovačem tras doporučenou, ale podezřelou zahraniční variantu přes Klouzko, a vzali to cestou nejdelší, ale nejspolehlivější, na Libomyšl, Moravskou Vřesovou a Popelnici.

Cesta byl suchá, místy mokrá. Sněhu po stranách přiměřeně, na silnici žádný. Až po Rudým Sedlem se začal vyskytovat i na vozovce, kamiónisti nasazovali v zatáčkách řetězy a slabší členové posádky se mi pro jistotu začali ožírat slivovicí, aby jim tak nevadily smyky v serpentinách. Za Sedlem na sjezdu do Podzimníku začalo sněžit, ale vyrovnali jsme se už s horšími podmínkami. Na řetězy došlo až na slepé odbočce k apaluše, avšak neúspěšně. Kapitán jeden roztrhl, mě tlačili střídavě nahoru a dolů a Strojník to ani nezkusil.

Vysupět se všemi batohy a Buflíkem v tašce kilometr do kopce nepříliš udržovanou cestou, to byla poslední nepříjemnost. Pak už nás čekala jen zachumelená chata, gulášek jako – no skoro jako od maminky, veselá pípa, příjemně vytopené pokoje, skoro nulové fronty u lanovek a vleků, stopy strojově upravené i lidskou silou ušlapané, horké polévky v občerstvovnách, jurodiví staříci ve skluzu, Poláci, co musí předběhnout, i když skoro není koho, prašanové muldy a větráky na kopcích.

Do televizní místnosti snad nikdo za celou dobu nevkročil, přesto to k nám doneslo. Pan domácí nadával jak špaček, že v televizi varují před kalamitou a ať na Podzimecko nikdo nejezdí. My viděli jen bezvadně vyčištěné silnice, prohrnutá parkoviště a přes občasné mírné sněžení plynulý provoz.

V neděli bylo nádherně, ale přece jen jsme nemohli Buflíka nechat pod sjezdovkou, dost na tom, že prokašlal celý leden. Natáhli jsme to domů, přejeli hřeben na polední stranu a vturánu se zatáhlo, začalo sněžit a cesta přes Zajíce byla kalamitní, samý sníh a led.

Asi jsem byl v nějakém jiném světě.