neboli brouk fousatý

Když vám někdo řekne "jděte si třeba na dazule", nemusíte se hned urážet. Nejspíš to s vámi myslí dobře a chce, abyste se trochu vyvětrali na zdravém vzduchu. Seberte se, zamiřte do nejbližšího borového lesa a hledejte čerstvou paseku. Pokud si na cestu přibalíte motorovou pilu a paseku vyrobíte svépomocí, úspěch není zaručen; přece jen to chvíli trvá, než dazule poznají, kde jsou pro ně hody. Vytvářet paseku povykováním, promícháním uspořádaného nebo narušení mezilidských vztahů k cíli už vůbec nevede. Zkuste to, vyrazit ven, třešně už odqetly a vhodný objekt k líbání taky třeba není vždycky po ruce.
Podmínkou ovšem je, aby byl dubnový, nejvýše květnový slunečný den, teplo a vlaho, jinak dazule nevylezou a budou se vám posmívat z úkrytů za kůrou. Upřímně řečeno, ani vylezlá dazule není příliš nápadná a nejspíš z ní uvidíte nejdříve její dlouhá tykadla.
To je ostatně její největší zvláštnost. U samečka je jejich délka asi pětinásobkem délky těla. Samičky jsou skromnější, spokojí se s dvojnásobkem. Díky tomu brouci vyčuchají kdejaký pařez a hlavně sami sebe navzájem. Neškodí, pomáhají rozkládat, co už je mrtvé – chvályhodná činnost.. Slyší na výše uvedené domácké jméno, ale správně vědecky se jmenují kozlíček dazule – Acanthocinus aedilis L., slovensky dazuľa domáca.
Minulou sobotu se mi jich pár podařilo potkat a zaznamenat. Natrefil jsem jen na samé samečky – možná to bylo kvůli vyrovnání nepoměru na předchozím pátečním mejdanu (patnáct mzdových účetních, jejich šéf a já…). Je to můj oblíbený brouk. Možná by stálo za psychoalanýzu, proč mě tak přitahují. Jestli to nějak souvisí s délkou… no nic.
No nejsou krásní?

V přirozeném prostředí je maskování skoro dokonalé.

Navíc se mrchy schovávají i za sluníčka.

Jen když se pořádně rozpřáhnou (tomuhle chudákovi někdo kus pravé ozdoby ukousnul).

Z očí do očí…

V nepřirozeném prostředí jejich neobvyklé proporce vyniknou nejlépe.