Cena bezcennosti

..

Zase další schůze, včera… Pirknpurčané nechtějí na svém území kovovou obludu, ve které by se překládal a dělil hutní materiál. Bojí se lecčehos – nárůstu dopravy, hluku a prašnosti, znehodnocení vodních zdrojů, třísměnného provozu, cizozemských zaměstnanců, smradu z oceli a pachuti chladicích olejů. Nedivím se tomu, mít okna padesát čtyři metrů od plechové haly, kde se tohle všechno bude vyskytovat, místo borového lesa, řval bych taky. Zapojili jsme se taky a neřveme, ale aspoň přikyvujeme, tedy vlastně vrtíme hlavou.

Území, které má tenhle záměr zabrat, bylo donedávna skoro bezcenné. Celkem zanedbaný kus lesa a louky, kde se rozlézají náletové dřeviny, jakoby nikomu nepatřil. Vodárenské vrty, ukončené betonovými kůlničkami, už kromě jednoho nikomu neslouží, plot ohraničující ochranné pásmo je v troskách a územím vedou pěšinky psovodů a zaměstnanců přilehlých firem. Přesto nebo právě proto má tenhle kus země zvláštní, unikátní ráz. Kus divočiny uprostřed intenzívně využívané a osídlené krajiny. Studie EIA objevila pár vzácných a chráněných druhů, ale investoři podezírají místní, že si je tam nasadili schválně 🙂

Zavedl jsem sem před časem svého bývalého šéfa, člena městského zastupitelstva. Pokyvoval hlavou, že by to byla asi fakt škoda. Pak se ale začal rozhlížet, jak z toho udělat nějaký pěkný park…

Na celé věci je nejhorší uvažování typu „zcivilizujme, co se dá". Máme ještě někde kus nevyužité přírody? Šup tam s tovární halou! Navzdory tomu, že existuje spousta vybydlených průmyslových ploch, které by se daly „recyklovat". Což by ovšem bylo poněkud dražší, než stavět na zelené louce, v zeleném lese. No a když ne, tak zkultivovat. pralesy do civilizované země nepatří! Tenhle případ má navíc pachuť toho, že možná někdo něco dostal a slíbil za to, že to půjde bez problémů. A teď si jacísi domorodci usmyslí, že budou hájit své životní prostředí?

Odborně se tomu říká tuším refugium, útočiště. Místo, které se díky neobdělávání přiblížilo původnímu přírodnímu stavu (nebo tento stav – v lepším případě – nikdy nepozbylo) a kde může přežít něco, co v okolním pohnojení a zabetonování nemá šanci. Zlikvidovat takové místo je dílem chvíle. K tomu, aby vzniklo, jsou potřeba léta nebo desetiletí. A shoda příznivých okolností, protože taky může vzniknout jen zarostlé smetiště.

Každý má své refugium, vyhledáváme je o víkendech a dovolených. Někdy je máme i doma, neuklizená půda nebo skříň se vzácnými přežívajícími relikty minulosti. Něco zdánlivě bezcenného, co má hodnotu jen pro nás. Můžou být i nehmatatelná, v mysli, tajné a zaplevelené koutky, někdy do nich zabloudíme a lekneme se, ale mají svou divokou krásu. A potřebujeme je, i když to tak většinou nevypadá.

Zmar všem ničitelům refugií!

refugium1.jpg

refugium2.jpg

refugium3.jpg

refugium4.jpg

Příspěvek byl publikován v rubrice jak to vidím a jeho autorem je rowdy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

8 komentářů u „Cena bezcennosti

  1. Krása, vnímám ji velmi silně. Zaujal mne tvůj text a fotografie potvrzují co píšeš. Neznala jsem pojem útočiště, ale je to výstižné.

  2. Tohle je rozhodně krásné místo pro útěky z útočišť, a byla by škoda, aby místo té krásné břízy vlevo, na poslední fotce, stála vrátnice s píchačkama!

  3. zuzi, na jaře je všechno najednou nějak hezčí 🙂
    Mod., přitom ale nevylučuji, že nějaká obdobná činnost se pod tou břízkou neodehrává už teď!(nemyslím vracení)

  4. No jistě! Ti, co mají looove, si ona refugia stavějí u sebe na zahradách. Co my ostatní, odkázaní na přírodní refugia?! To jako máme stavět virtuální reafugia na interfernetu?! Hnus!

  5. Kam.looove nelooove, jsou "věci" které tak nějak patří všem a příroda by mezi ně měla patřit. Mně se líbí třeba přístup Španělů, možná to tak je i jinde, že neexistuje, aby nějaká pláž byla hotelová, pláže jsou veřejné a patří všem, bez ohledu na to jak jsou vylepšené a krásné, prostě patří všem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.