naštěstí jen na víkend

Dostali jsme s Berkou od Starší výpověď, minulý víkend, nemáme se prý zdržovat doma ani nikde v blízkosti. Dostaví se hafo spolužáků, ještě bysme mohli pochytit nějaká ošklivá slova nebo nepěkné chování a zkazit se. To jsme jí nemohli udělat nemůžeme, proto jsme se raději spakovali.

První účastnice přijela už v pátek, v pět hodin ráno. Zastihla mne pouze ve třetím nejmenším kousku oblečení, přesto se nelekla. Ani modřiny velikosti mexické padesátidolarovky, vzniklé tím, jak mě ve čtvrtek jeden kolega kopal do břicha.

Ověřili jsme si, že je ve studni dost vody pro případ požáru a v přilehlé hospodě zajednaný stůl pro případ žízně. Obvolali přátele a příbuzné, kdo má volno na spaní. Koupili věnec buřtů a kartón bílého, abychom nejeli s prázdnou, hodili do auta dva spacáky a vydali se na cesty.

Autem jela první úsek tedy jen Berka, do vesnice Rukavice pod Kovovými horami. Já vyrazil do nastávajícího odpoledního vedra. Jediný způsob, jak se zchladit, je udržovat vysokou rychlost. Díky horku jsem dosáhl skoro rekordního průměru 23,9 km/hod. s větrem z boku, to si píšu jen tak, abych si to pamatoval 🙂 Naštěstí naši přátelé mají na zahradě bazém a bylo postaráno i o schlazovadla vnitřní. Pro jejich psíka jsem něco jako nekonečné lízátko, nemohl jsem mu zkazit radost a na zbytek večera si oblékl ty nejkratší kraťasy, co mám.

Spát jsme šli v relativně rozumnou dobu, ale bylo třeba užít si tepla, dokud je. Protože sobotní ráno bylo úplně jiné – sice ještě teplé, ale mokré. Asistoval jsem dámám při návštěvě blízkého zahradnictví a dostal za odměnu kanadskou borůvku. (Jednu.) Pak už jsme balili a zamířili na chatu mých rodičů.

Vzali jsme to přes Prudím, kde bylo třeba doplnit suroviny pro další večer a den. Při té příležitosti Berka přiznala, že mi zapomněla vzít čtecí brejle. V supermarketu jsem se tak musel chvíli motat mezi rtěnkami, rašplemi na nehty a trhači obočí, abych pak musel konstatovat, že tady brejle nevedou. Říkal jsem si sice "no dobrá, sednu si s tím ven a uvidím", ale přesto jsem navštívil ještě přilehlou drogerii. Měli! Berka výslovně vyžadovala pro sebe jedenapůlky, vzal jsem je tedy ze stojanu a radostně pádil ke kase.

Chata, kterou postavili v mém dětství mí rodiče pouhé tři kilometry od svého bydliště, aby se měli kde scházet se svými přáteli, je malinká, ale rozhled z ní je obrovský. Ačkoliv není nijak vysoko, jsou z ní vidět při jen trochu slušnější viditelnosti hory Poštolčí, a když člověk vyleze ještě o kousek výš, tak i hory Trautenberské. Kdyby nebyl na tu stranu les, byl by snad vidět i Zaječí Deštník možná i Prabába, ale to byste si museli ještě nadskočit. V sobotu se ale spíš míhaly blesky a řeka pod mostem se hnědě dmula. Připravili jsme maso na večerní pečení a chtěli se věnovat četbě. Berka vybalila zbrusu nové jedenapůlky, nasadila si je na nos a skoro upadla. Byly to třiapůlky. Jo, kupovat brejle bez brejlí… No co, jednou i na ně dojde. Tak jsem si s tím sedl ven…

V šest jsme dali péct maso a po sedmé dorazil kamarád Kožak se svou kolegyní. (Tak ji prý představuje.) Zase jsme se dlouho neviděli a kytaru si vzal a kolegyně je taky dobá pařwomenka, a tak bylo pořád co říkat a zpívat, a najednou bylo půl čtvrté…

Šamotky v krbu ještě sálaly, když odjeli. Šli jsme na krátkou dumavou procházku lesem, obešli rybník se studánkou, prolezli valy dávno pobořeného hradu, snědli buchtu, kterou přivezli naši a odpoledne se vrátili do vzorně uklizeného bytu. Možná jsme spali naposled na tomhle krásném místě, pod lesem, nad řekou, nad obrovskou loukou, s vesnicemi, kostely a vysílači pod obzorem a horami v dálce. Přátelé mých rodičů se sem už nevyškrábou a my sem jezdíme velmi zřídka, zpravidla na nějakou práci. Voda se sem musí donášet a svítí se svíčkami, ale přesto – nebo spíš proto – je tu krásně. A je škoda, aby tu krásu nikdo nevyužíval, takže – je na prodej…