aneb jak to vlastně je…

Držkoknihu čili Facebook používám téměř výhradně pasivně. Kdysi jsem se registroval, nabral pár přátel (s jednou či dvěma výjimkami jsou to lidé, které osobně znám) a od té doby se moje publikační aktivity omezily na cca 3 fotografie a jednociferné počty komentářů a sdílení.

Přišel jsem tak k jednomu příteli, jehož příspěvky se skládají ze sdílení příspěvků osob vesměs s podivnými jmény. Ze začátku se jeho odkazy týkaly hlavně problémů s nepřizpůsobivými lidmi, ekonomickými migranty a podobně. Postupně ale začaly přibývat články oslavující Rusko a Putina zejména, jakož i chabré ochránce našich hranic před imperialistickým nepřítelem v nedávné minulosti. Ze zvědavosti jsem četl, zasmál se a smazal, nechával jsem si jen odkazy na ty nejbizardnější články, třeba o tom, jak Sovětský svaz osvobozoval polovinu světa, včetně Polska, Pobaltí, Afghanistánu…

S covidem si našel můj soukromý ruský šváb téma zesměšňování vakcinace a bagatelizace ochrany proti šíření infekce. I tady bylo občas něco k zasmání, byť většina odkazů byla žlučovitě nenávistná.

Čekal jsem napjatě, s čím vyrukuje po ruské invazi. Frekvence sdílení se rapidně snížila ze čtyř až pěti na jeden až dva odkazy, některé jen karikující naše politiky, jiné z dějiště bojů, ale poněkud chaotické a nesrozumitelné. No samozřejmě, ruští vojáci jsou hrdinové, zachraňující ubohou Ukrajinu, týranou fašisty. Tedy ne že by se tam nějací nevyskytovali, to jistě ano, ale vyrobil si je svým přístupem k Ukrajině už sám Stalin. A mluvit o obětech a utrpeních války, kterou přitom už před invazí rozpoutali proruští separatisté s tajnou Putinovou podporou jako o obětech ukrajinského nacionalismu je trochu z cesty.

Nejvýživnější byla před několika dny reportáž, na které chlapík poskakoval v noci na místě, které mělo být hraničním přechodem s Ukrajinou, a povykoval, že si připadá jak v Africe, že neutíkají Ukrajinci, ale černoši. Oprvdu jich tam několik v záběru bylo, v čepicích s kožešinou, bůhví, kde je sebrali (ty černoušky).

Nebudu ho ze svých přátel odstraňovat. Naopak, každému přeji, aby měl svého ruského švába. Je to neocenitelný zdroj informací o tom, jak mohou takoví lidé uvažovat, jakož i varování, že jsou tady, s námi.