Co se týká kávy, jsem společenský piják.

Někdo je společenský kuřák, tedy si zapálí jen s ostatními. Byl jsem jím taky, až to mírně přerostlo do kuřáctví situačního – příchod z práce, venčení psa, večeře…), než mě vyléčilo dvanáct dní na plicní JIP. Takže kávu si dám, když si ji dává někdo jiný a nabídne, klidně ji můžu i uvařit sám. Ale pil jsem ji jen a právě proto, abych tomu spolupijákovi udělal radost ze sdílení zážitku z pohody a z vůně.

Nikdy mi nebylo jasné, proč Arabové pijí půl dne kafe zvící poloviny náprstku nezletilé dělnice v čínské šijárně a jiné jižní národy jsou na tom jen o málo lépe. Pro mne kafe je nápoj, tudíž se jím musím napojit a vyžaduji nádobu jen o málo menší než hrnek dědy Komárka. Skleněnou a s uchem.

Nerozeznám Jihlavanku od výborné brazilské kávy, dost možná ani od pražených bukvic – už jsem někde psal, že jsem takový chuťový prosťáček. Má to výhody – sním všechno a když nejsem líný a kuchař/ka je přítomen či přítomna, zpravidla i pochválím.

Někdo se musí nakopnout kafem ráno, někdo po příchodu do práce nebo naopak domů… Mně by nevadilo, kdyby většina plantáží v Brazílii a Kolumbii a Arábii a kdovíkde ještě lehla popelem, své kávové lístky bych pak vyměňoval třeba… za lístky na skotskou whiskey. Jednou dobou, když jsem se cítil v práci po obědě spavě, dal jsem si kafe a už jeho vůně stačila k tomu, abych ožil, ale tenhle efekt se časem někam vytratil.

Pil jsem tedy voňavý nápoj bez větší motivace a nevychutnával, byla to prostě barevná tekutina. Je ovšem pravdou, že jsem si dával nejobyčejnějšího turka ve skle, dříve aspoň s cukrem, později holého. Vůně příjemná, aspoň oproti nejroztodivnějším instatkám a presům, ale chuť fakt nebyla to, za co bych dal někomu půl království a manželku k tomu.

Mimochodem na to asi i vypadám. Jednou dobou jsem jezdil pracovně po celé republice; když mi hostitelé nabídli kávu a volil jsem turka ve skle, reakce zněla “já si to hned myslela” (tazatelky byl totiž vesměs účetní a tedy ženy).

I když jsem v životě alžírskou kávu už párkrát pil, nijak mě nepoznamenala, až teď. Dal jsem si s Berkou výjimečně preso z domácího jednoduchého přístroje a jak jsem tak tupě zíral na úplně nevyužitý retenční prostor hrnku, napadlo mně doplnit ho vaječným koňakem, zahálejícím delší dobu ve špajzu. A ejhle – ono to bylo dobré!

Už si nepamatuji nic z obsahu knížky Putování ze švestkovou vůní, kterou jsem v dětství poslouchal z rádia v podání pana Högra, jen to, že poutníkem byl trpaslík Pitrýsek. Já tedy celý život putoval za kávovou vůni, až jsem dospěl do Alžíru! Pak že už není co objevovat.

Poslední týden a něco byl pracovně i rodinně trochu hektický, takže se ze mne začíná pomalu stávat kávosrk společensko-situační – dávám si kofein po návratu z práce s rodinou.
Konečně tedy piju kafe rád, i když pořád jen společensky. Ale moje potěšení se násobí – nejenže dělám radost spolukafujícícm, ale i sobě!