aneb Co se v mládí naučíš, budeš možná brzy na Šumavě potřebovat
Ve čtvrtek jsem vyrazil na odpolední procházku s Olivou, Vílou a Ježíškou. Obešli jsme sice jen obligátní trasu, zvící cca dvou kilometrů, ale dalo nám to skoro ke třem hodinám, až matky lehce zneklidněly.
První zastávka byla v lesíku u včelína, kde jsem byl požádán o ulomení pořádných silných klacků, použitých následně jako hůl, sekera, meč, míchadlo, naběračka jílu, závora a možná ještě něco dalšího, co jsem už ani nezaznamenal.
Druhou, podstatně delší zastávku jsme strávili na dětském hřišti u Pramenu. Hřiště vybudovala firma, ještě když se tak nějak jmenovala a měla u svého sídla i prodejnu. Místo prodejny je sklad, vedle nové logistické centrum a to celé tak přes půl kilometru od nejbližšího obydlí, tudíž firma hřiště rozumně nijak nezapáskovala – ostatně jsme tam byli celou dobu sami.
Obešli jsme firemní budovy a postavili se na lávku přes potok. Vzali jsme sebou asi tři suché tvrdé rohlíky a pár vrtulí od předvčerejšího oběda. Minule se kachny o pečivo dost porvaly, tentokrát ale seděly na břehu jak vařbuchty a nedaly se nalákat ani ostentativními vrhy pečivem. Snažil jsem se jim to do těch zobáků narvat násilím, tedy aspoň trefou do chrnící kačeny, ale rána byla krátká, rohlíky nedolétaly a popojet se nedalo.
Dobrá, přešli jsme tedy k písníku, do zátočinky, kde předtím přistály dvě kachny. Tyto však byly z rodu divokých a vyfičely dřív, než jsme sestoupili k vodě. Symbolicky jsem hodil aspoň pár soust do zátoky, těstoviny bohužel ihned klesly ke dnu. Zájem o tvrdé rohlíky ale projevily mé společnice, a když došly, podělily si vrtule. Nechápu, kam to jídlo v těch dětech mizí.
Prošmejdili jsme skoro celý severní břeh, dítka se proplétala mezi kořeny, kalila vodu klacky a pak zjistila rozdíly v konzistenci pískové pláže a jílových břehů a igelitku, ve které jsme přinesli kachní zob, využila na transport jílu domů na zahradu. Vraceli jsme se po kolejích nepoužívané vlečky, zabahnění, ale spokojení. Matku Flétnistku jsem hned při příchodu požádal, ať za bahno leckde na oblečení nenadává dceři, ale mně. Naštěstí to vzala sportovně.
No a to narušení: severní hrází písníku probíhá hranice Kvínkáslu nejen se sousední obcí, nejen se sousedním okresem, ale i se sousedním Perníkovým krajem. Tento zásadní předěl jsme tedy narušili, čímž jsme spáchali zločin téměř hrdelní (i když jen o pár metrů, takže možná by stačilo pár šlehů karabáčem…). Vychovávám tedy mladistvé narušitelky. Ale kdoví, možná se jim to za pár let bude hodit, třeba na Šumavě, až naše kovidárium odstřihne Evropa elektrickým plotem.
Čerf to vystihl.
Vystihující snímek a…závidím holčičkám jejich dědečka…
Já to tušil, že vychovávám nadějné talenty!
Budoucnost patří narušitelům a narušitelkám, jako tomu bylo ostatně vždy. Jen přítomnost jako by vždy patřila někomu jinému :-).
Kovidárium, to je tedy skutečně výstižné! A myslím, že ve světle kvality vládních nařízení se stane narušitelem dříve nebo později snad každý. Já jsem sice nepřekročila žádné hranice, ale to je hlavně proto, že v Praze to není tak snadné 🙂
Podle vzoru leprosárium.
Milá spolublogerko, sýkorky samozřejmě krmíme zásadně ořechy a kachny mají sousta náležitě předmáčená, píšu přece, že narvat jim to do zobáků nasucho se mi nepodařilo 🙂
O léčivosti našeho jílu mám drobné pochyby, ale radost taky přináší zdraví! Děkuji za péči, půjdu se tedy taky patlat, pečlivě zavinut.
Drahý narušiteli, tvá děvčata mají daleko víc rozumu, pečivem a hlavně tvrdým se krmit nemá, ptáci si poškrábou krk, mají ho bolavý a strádají.
Koukej to nastudovat, ať jsi příkladem.
A jinak bahno léčí, jiní za to těžce platí.
A koukej se opatrovat, jsi po nemoci, aby tě neofouklo !!