To dnešní.

Miluji mlhavá rána, jako bylo to dnešní. Na podzim jsou je mám ještě trochu raději, protože kolem půl sedmé je ještě trochu méně světla než dnes. Zase ale nezpívají ptáci, tak jako zpívali dnes. A vůbec nevadí, že ve vzduchu je ještě trochu víc vody než v té mlze a drobné kapky švihají do tváří. Jako dnes.

Poklop vodní tříště visí nad krajem, redukuje zvuky na ty ze zdrojů v blízkosti, filtruje přítomnost civilizace. Protijedoucí i předjíždějící se vynořují a mizí v neurčitu. Vozovka pod pneumatikami příjemně šumí. Nad krajinou visí pach zorané hlíny a rozježděných dešťovek. Kapénky hladce proudí svlaženými dýchacími cestami. Z pupenců odkapává kondenzát na petrklíče. Srny si čistí zabahněná kopýtka o podběl. Poslední přežívající zajíc okusuje rašící bojínek.

Předjel mě náklaďák, který na úzké polní silnici z Pirknperku na Kvínkásl správně nemá co dělat, protože se s jiným autem nevejde. Tenhle ale musel – jel vyzvenout odpadový kontejner. Nad vysokou korbou čnělo ještě vyšší rameno nějakého zvihacího zařízení. Předjel a zmizel v mlze směrem k železničnímu přejezdu. Očekával jsem intenzivní zajiskření, protože přejezd je na elektrifikované trati. Opakoval jsem si pravidla při zasažení elektrickým proudem a přemýšlel, kde v mlžné orosené přírodě najdu dostatečně dlouhý nevodivý klacek na vydloubnutí řidiče. Projel. Možná se nějak skrčil.

Trochu jsem teď svůj blog i ostatní blogery zanedbával. Bylo toho nějak moc, pracovně i osobně – testování na COVID, reakreditace ve fabrice, likvidace mnohaletých nánosů papíru, výstavba lezecké stěny a lanového mostu, plnění bazénku, shánění kyslíkového koncentrátoru a stěhování poloviny ložnice, projekt domečku ve větvích, chystaná výměna kotle… to vše v prostředí mnoha osob pohlaví ženského, neustále vydávajících těžko přeslechnutelné zvuky. Neomlouvám se a neslibuji, že se polepším.