U autorů sci-fi zarazí.
Pustil jsem se před časem do inventury svých knihovních fondů. Iniciátorem bylo to, že Berka přivezla od pantáty plný kufr (auta) knížek, které už prý nebude číst. Pantáta už „čte“ výhradně tak, že poslouchá audioknihy, pro které si chodí do městské knihovny v Žirafíně. Tak ty papíry přehrál na nás jakožto dědice v očekávání.
Byla to docela příjemná práce, ten kufr přebrat. Něco jsem vyhodil rovnou, něco uložil k pozdějšímu přečtení a vyřknutí ortelu. Přečtené a uznané za trvale hodnotné je ale potřeba někam umístit, proto jsem podrobil kritice i svoje plné police a skříně.
Začal jsem nejvyšším fochem, kde mám převážně žánr sci-fi. Románů a novel tam není moc, většinou jsou to soubory povídek, namnoze českých. Některé jsou spíše filozofické, některé se hemží zázraky techniky. Napadlo mě udělat takový průzkum: v kolika z nich se vyskytne přístroj, který by měl schopnosti dnešního chytrého mobilního telefonu. A výsledek? Žalostný.
Přečetl jsem těch povídek mnoho desítek. Ve většině z nich se způsob komunikace nijak neřeší, ale tam kde ano, tam se používají prostředky zastarávající už dnes. Třeba v povídce, odehrávající se v době, kdy se běžně používají domácí stroje času, se výsledky dostihů dozvídá veřejnost ze zítřejších novin (proč si je ale nedá přenést?). V jiné povídce dostává účastník výpravy do minulosti oznámení o akci telegramem, další občan daleké budoucnosti má problém s přestřiženou šňůrou u svého telefonu a jiný má sice jakýsi komunikátor, ale z výtahu se s ním nedovolá a fotoaparát má zvlášť. Většina hrdinů povídek, pokud chce nějakou závažnější informaci, se musí hezky sebrat a jít k centrálnímu počítači nebo komunikátoru. Pomíjím mimozemšťany, ty se nezřídka domlouvají telepaticky nebo mají ve svých chapadlech antény, ale ti jsou o několik technických levelů výš, když už se k nám dostali.
Jedinou světlou výjimkou je Ondřej Neff, jehož hrdinové se radí s něčím, čemu říká orákulum, nosí se to všude sebou a není nutné ťukat do klávesnice, ale vznést dotaz hlasově. Ani to není v současnosti žádná fantazie, když si vezmu, že jsme se v přítomnosti mobilu bavili o tyčovém vysavači jako možném dárku a při prvním otevření webového prohlížeče nám vzápětí nabídl reklamy na tyčové vysavače… Takovému A. C. Clarkovi se toho také moc vytknout nedá, vždyť vynalezl GPS ve svém volném čase.
Musím přiznat, že většina mé sbírky s touto tématikou pochází někdy z osmdesátých let, kdy se nám o něčem takovém ani nezdálo. Ale přece jen, autoři sci-fi by mohli být předvídavější.
Také jsem se pustila do úklidu a vůbec nevím, zda mohu v tak inteligentní společnosti vytáhnout takové pokleslosti, po revoluci jsem se zaměřila na životopisy slavných a tam se fantazií nešetřilo.
Bohužel se tato literatura nedá dát ani do těch budek, fakt 🙂
Životopisy slavných mi pokleslé nepřipadají, aspoň pokud nejsou vydány za účelem skandalizace. No a škvár je nejlépe obrátit ve škváru (pokud mají vazbu z dostatečně špatně hořlavého materiálu).
Je moc zajímavé probírat se starými sci-fi texty, jak si jejich autoři kdysi představovali budoucnost kolem roku 2020. Ale mě to docela uklidňuje, protože to vypadá, že žádný z těch autorů neuměl doopravdy cestovat v čase :-).
Pustil jsem se teď ještě do jedné vizionářské knihy, Na prahu neznámých světů (1980). Jo, rychlé a kapitní počítače ano. Jo, televize, přes kterou si objednáš vstupenky, to viděli jasně. Na několik zmášknutí kláves (myši ještě v dírách). Ale že by to spojili dohromady…
Možná je otázkou, zda se zaměřují na budoucí vizi technologií nebo třeba spíš na psychologickou stránku věci. Zřejmě je opravdu málo takových géniů s vizí, jako byl třeba J. Verne…
Ale fakt je, že sci-fi není má parketa. U těch několika z nich, které jsem přečetla, jsem vnímala spíš ty psychologické postoje – a někdy to bylo docela zajímavé.
PS: jinak nevím, jak to je s nastavením Tvého blogu, ale třeba Oby se tady nepodařilo k nakouknutí dostat – psala mi to.
Ty “psychologické” neřeším, tam se většinou technikou moc nezabývají, ale je kromě pana Neffa jsem skutečně nenarazil na autora, který by popsal tak samozřejmou a multifunkční věc, jako obyčejný mobil.
Ad PS: na blogu nemám nic speciálně nastaveného, měl by být přístupný z jakékoliv adresy, jakýmkoliv prohlížečem.
Rowdy, doufám, že ty knihy tak docela nevyhazuješ, nýbrž odkládáš pro méně náročné čtenáře, třeba do těch výměnných boudiček na knihy, kterých je všude už plno.
Mirko, u nás boudičku aby pohledal… vyhazuju a dokonce koniášsky pálím, ale jen fakt škváry!
Pálení knih jsem vždycky považovala za zvěrstvo, ale už taky vím, že to není jen tak, Rowdy, pálit knihy. Děsně blbě hoří. Vím to, zdědila jsem takovou údernickou knihovničku a pálit, zdálo se mi to jediné moudré řešení.
P.S. Nějaká stará telefonní budka by se taky nenašla? Stačí pak jen pár poliček. Tenhle výměnný systém je fakt skvělý…
Nomi, já se právě chystala chystala napsat komentář v podstatě identickéhp znění. tak to mě pobavilo.
Mirko, tak na tom je krásně vidět ten rozdíl ve vidění světa – čeho si všímají ženské a čeho technicky založení chlapi 🙂