Nemocnice funguje jako past

I bez doktora Zajíčka.

Vypůjčil jsem si větu z podtitulku jedné kapitoly z Jirotkova Saturnina. Hrdina s podvrtnutým kotníkem se nemůže dostat z nemocnice, protože sanitní vůz je určen pouze k dopravě zraněných osob do nemocnice, v jiném případě se musí doprava uhradit, ale nelze ji platit ani před jízdou, ani po jízdě, takže jedině během jízdy… a tak dále. Veselá historka, díky slečně Barboře, která hrdinu odveze svým Rapidem.

Funguje to i dnes, bohužel to taková legrace není. Můj téměř devadesátiletý táta, který v březnu (asi i díky včasnému lednovému očkování) přestál zápal plic, v červnu na dvorku upadl a zlomil si krček stehenní kosti. Dostalo se mu příslušné péče, nikoliv ale totální, ale jen částečné endoprotézy. Zatímco pacienti s totálkou odcházejí automaticky do rehabilitačních zařízení, jeho odsunuli sice do nemocnice, ale na oddělení následné péče, tedy fakticky na LDN. Na psychice mu to příliš nepřidalo.

Vzhledem k jeho polymorbiditě (kardiostimulátor, diabetes, počínající demence, seznam léků dlouhý jak otčenáš) jsme byli rádi a pokoušíme se mu rozmluvit, že by to byla konečná. Snažíme se ho pilně navštěvovat, ale…

Zatímco můj ústav téměř rodný zrušil všechny zákazy a omezení návštěv, vedení kujebinské nemocnice má jiný názor. Návštěvy jsou ve středu, pátek a sobotu, a to od dvou do tří nebo od čtvrt na čtyři do čtvrt na pět. Na návštěvu je nutné se telefonicky objednat na recepci a opakovaně uvádět, že jsme očkovaní; certifikátem se prokázat vždycky při každé další návštěvě. (Naštěstí si nás už některé sestry pamatují.) Při vstupu se prokázat originál zabaleným nepoužitým respirátorem a pod bdělým dohledem sestry si ho rozbalit a nasadit. Nechat si změřit teplotu a nacákat alkohol na ruce. Podepsat se na povolení k návštěvě a souhlasit s rizikem nákazy na oddělení, odevzdat kerberovi u vstupu na oddělení.

Kontakt s lékařem je vyloučen, i když návštěva probíhá v pracovní době – musí se telefonovat, v určené době (naštěstí má lékař mobil a ač původu východoslovanského, komunikuje v pohodě). Psychicky by určitě pomohlo, vzít si tátu na chvíli do domácího prostředí (trvalá domácí péče nepřipadá do úvahy vzhledem k jeho nesoběstačnosti, občasným zhoršením zdravotního stavu, fyzickým schopnostem mamky a našim povinnostem a vzdálenému místu bydliště). Propustka třeba na víkend ale nepřipadá do úvahy, a to ani mimo covidové období – jedině trvalé propuštění. Při případném úspěšném přijetí do rehabilitace je zpětné přijetí po jejím ukončení (kdyby se nepovedla) naprosto nejisté.

Hrazdička nad postelí je pokaždé buď zavěšená na šibenici, mimo dosah (asi překážela sestrám při posledním zásahu) nebo vůbec mimo postel. Při přeložení spolupacienta se záhadně ztratil dálkový ovladač na televizi (koupili jsme nový). Signalizace na sestru je na pokoji jen jedna, v období, kdy byl s tátou na pokoji podstatně mobilnější kolega, ji dostal on, ovšem po jeho odchodu jsme museli požádat o přemístění… Při poslední návštěvě byla vytržená ze zdi (asi následek nočního záchvatu) včetně víčka elektroniky. Víčko jsem zaklapnul, připojil šňůru do konektoru a hotovo, ale zdravotnický personál k tomu evidentně nemá kvalifikaci. Ještě při každé návštěvě posunjeme postel dozadu a noční stolek dopředu, protože jinak by měl mobilní telefon, banán, který jsme přivezli, pití, ovladač i signalizaci mimo dosah…

Zdravotní péče prostě v zásadě funguje, ale není to tak jednoduché.

Příspěvek byl publikován v rubrice tak jde život a jeho autorem je rowdy. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u „Nemocnice funguje jako past

  1. to zni celkem neutesive:( a je aspon nejaka nadeje v prideleni rehabilitace a nasledne pece jinde? drzim palce!

  2. To je ta potíž, že tyhle věci nejsou často ani tolik problémem profesní erudice a technického vybavení, ale úplně obyčejné logiky, lidského přístupu a empatie. Což, obávám se, bývá v podobném prostředí dost nedostatkové zboží.

  3. Nééé, nééé, to je hrozný, tohle je zoufalý! Hlavně nechápu, proč nestačí jednou, jednou! jim říct, ať dávají věci v dosahu člověka a ne někam, kam nedosáhne, to je děs. Noční můra. My měli tátu doma, nakonec byl v nemocnici-LDN, pořád nám neřekli, proč ho nepropustěj, ačkoli byl stejnej jako předtím, péče by byla stejná. Ale v té LDN to šlo, byly tam řádové sestry myslím. Sice neměli vůbec vybavení, byli vděční, když jim člověk věnoval načatej šampon, tak na tom byli bídně s vybavením, měli takové zvláštní porcelánové misky na jídlo, snad z Rakouska-Uherska. Ale domluva s nimi byla, pacientům se věnovali přívětivě, řekla bych, že byli dobrý. Na Slupi (ale v tom domě je LDN několik).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.