Aneb poprvé u plastického chirurga
Oprava: nebyl to chirurg, ale internista. Ale provedl mi estetický, tudíž placený lékařský zákrok.
Během let mi na těle naskákalo spousta menších nebo větších červených teček až bradaviček, odborně zvaných hemoangiomy. Nijak jsem to neřešil – byly vesměs na skrytých místech na hrudníku, zavrtané v hustém porostu. Jen jeden na nadloktí občas vykouknul zpod rukávu trička nebo košile a doktor Palič si ho jednou všiml a prohodil “stav se někdy odpoledne, to vypálíme”. Odkládal jsem, odkládal – trochu mě děsil příběh kolegyně, která si krátce před důchodem nechala vyříznout jakýsi tvar na chodidle a do roka zemřela na rakovinu… Hemoangiomy ovšem nejsou maligní ani benigní, takže to bylo trochu zbytečné.
Na závěr svého působení ve fabrice jsem začal vyčůraně uvažovat, co ještě můžu využít z nabízených výhod prostředí. Výhodné odstranění červených fujtajblů mi tak připadalo. Když si někdo může dát zmenšit pozadí a přebytečný materiál vrazit do prsou či pysku, proč bych se nedal trochu opálit?
Dohodnul jsem si termín, připadl na včerejší podvečer. Sedl jsem si do čekárny s knížkou, v níž za dobu, než na mě přišla řada, hlavní hrdina utrpěl průstřel stehna a seskočil z letadla pověšený na mrtvém protivníkovi, kterému se jen díky automatickému vypuštění rozevřel jen záložní padák, takže kontakt se zemí nebyl nejměkčí. Do ordinace jsem tedy vstupoval psychicky obrněn proti bolesti.
Ulehl jsem a obdržel černé, to jest naprosto neprůhledné brýle. Víla se mně později doma ptala, jestli mě uspali nebo aspoň natřeli znecitlivujícím gelem. Nenatřeli, rýpali do mě naostro. Bylo to bodavé, bylo to opakované na stejném místě, na mnoho stejných místech. Smrdělo to, projevil jsem obavu z nesprávného zamíření laseru, díky čemuž by mohl vzplát celý hrudní porost a na nového Palacha by bylo zaděláno. Doktor Palič pravil, že sestřičce se líbí chlupatí muži, takže si to chce užít a proto aktivně hledá další body pro zásah. Pálili tak dlouho, že jsem začal počítat, že z ordinace odejdu a budu si muset jít lehnout pod most, protože dům bude v zástavě… No, dopadlo to dobře.
Každá legrace má svůj konec. Brýle mi byly odebrány, abych si mohl prohlédnou vybavení mučírny, a za dobré držení jsem něco dostal – ne obrázek veselého slona, ale belgickou pralinku, zřejmě z nadnormativních zásob darů vděčných pacientů.
Tak mám zas hrudník jak miminko. Tedy miminko orangutana.
Článek mě velmi pobavil 🙂 A číst si nějakou brutální literaturu po čekárnách mi připadá jako opravdu chytrý přístup!
Dík za pochvalu, původně to nebyl záměr, ale měl jsem The Grey Mana rozečteného. Až příště půjdu na kontrolu k zubaři, zkusím si rozečíst třeba Maratónce, jestli tedy vyšel knižně.
Fujtajbl, ta vrtací scéna z Maratonce mě děsí i po třiceti letech od shédnutí… Toho néééé 🙂
Aha, no, tak na to asi nepudu, zatím, když to smrdí a dělá strupy na dlouho. Mám jen miniaturní takový divný věci na krku asi od loňska a myslím, že zatím na ně stačí peeling. Fuj. Neexistuje nějaká prevence?
Není to taková trága, strupy už jsou prakticky pryč, prevence není – to člověku prostě nějak vyrazí.
Tak, to je inspirativní, taky by se nějaké našly, jen mi tu Rowdy chybí PŘED a PO.fotky!!
A kruciž, to jsem fakt zanedbal!
Přesně na tom jsem byla s Čičman. Prožívala to jako vypalování Lidic, a to šlo o jeden ks. Nejhorší je ten zápach škvařené kůže a fakt, že se jí na stejným místě začíná dělat znovu…
Já to mám blíž k Ležákům, naštěstí ze mne po akci zůstalo víc než kus mlejna.
Vypadá to, že za pralinku takové utrpení stálo :-).
Nepochybně. Navíc jde o výkon s trvalou hodnotou (strupy po pálení mi prý vydrží až šest týdnů).