a je na ně fronta!

Situace: kanál odbočuje z řeky ještě nad městem a u nás se do ní vlévá zpět. K Pirknpurku přichází mezi poli a loukami, táhne se cca 200 metrů podél silnice, většina vody mizí stavidlem pod silnicí a zbytek plní rybníček, dříve rezervoár vody pro mlýn, nyní bahňák a požární nádrž. Mezi vozovkou a vodou je pruh trávy, zvící plus mínus tří metrů,s výškovým rozdílem až metr.

No a tenhle proužek se stal rejdištěm rybářů. Vždycky jsem měl rybáře za lidi, vyhledávající klid a samotu, filosoficky pozorující splávek bez rušení zevlouny, co nejdál od civilizace. Ti zdejší jsou z jiného těsta.

Blízkost silnice nevadí, naopak poskyuje výhodu sedět dvacet centimetrů od otevřeného kufru auta. Dupot holínek se snadno ztratí v otřesech, vyvolávaných kolemjedoucími. Trávu posekali silničáři při péči o krajnice, ucourání proto nehrozí. Asi nějak nevadí, že při minimální hloubce a šířce kanálu se tady můžou vyskytovat jen mřenky; sumec by si odřel břicho.

Dosud se tady vyskytovali spíš sporadicky, ale tento týden nestačím koukat. Že sedí kolem kanálu odpoledne, to bych chápal. Když jedu kolem z práce, dávám vždycky pozor, který se chystá nahazovat, abych nechytil háček do líce – to by byl úlovek! Ale tento týden jich tam několik dřepí už ráno za tmy! Svítí si baterkou na splávek, bafají a přešlapují.

Odpolední zhoustnutí bych chápal – hospoda u rybníčka právě otevřela. Ale to náhlé ranní soustředění sil si nemůžu vysvětlit jinak, než že se rozkřiklo, že kanálem potáhnou zlatí úhoři.